Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie jako mrazivá vize budoucnosti

Ve své předchozí knize Syndikát Leoš Kyša predikoval, kam až může vést vývoj umělé inteligence a součástí její anotace je i poměrně trefné označení: Tohle není sci-fi. Tohle je příběh, co se stane. A stejné věty by mohl odpovědný redaktor s klidným srdcem použít a částečně vlastně i použil u aktuálního titulu. Nástupci se sice odehrávají v roce 2060, ale také to není sci-fi. Kniha je totiž postavená na celkem jednoduché analýze dat, která po převedení do Kyšova světa dávají velmi znepokojivé výsledky. A když už jsme nakousli Syndikát a to často proklínané AI, pojďme se ho zeptat na pár věcí, protože jak se zpívá v jedné pohádce statistika nuda je, má však cenné údaje.

Jako první si necháme porovnat počet lidí ve věku 65+ nyní a odhad v roce 2060:
rok 2025: 20,8 %
rok 2060: 29–30 %

Další důležitý fakt je věk dožití. Mrkneme se i do minulosti:
rok 1990 - muži: 67,6 / ženy: 75,4 
rok 2025 - muži: 77,5 / ženy: 83,2 
rok 2060 (odhad) - muži: 83–85 let / ženy: 87–89 let (Střední varianta populačních projekcí totiž předpokládá další prodlužování života především díky pokroku v léčbě kardiovaskulárních a nádorových onemocnění)

Důvod, proč bude v roce 2060 kolem 20–23 % obyvatel starších 70 let, není jen stárnutí silných populačních ročníků, ale také to, že se lidé budou v průměru dožívat o téměř deset let vyššího věku než na začátku 90. let. Proto poroste zejména skupina lidí ve věku 80+, která bude představovat jednu z nejrychleji rostoucích částí české populace.

Tolik práce AI a teď několik vlastních myšlenek.

Stejně jako Syndikát je i svět Nástupců plný propracovaných AI technologií, dovedených k dokonalé symbióze, zvlášť s těmi nejstaršími obyvateli. Bude to svět, kde budou senioři silnější a podstatnější voličskou základnou, než je tomu dnes. Což bude alfou a omegou politiky. Odehrává se tak před námi příběh těch mladých, kteří ještě nerezignovali jako většina jejich vrstevníků, ale snaží se o změnu a chtějí být těmi nástupci. Jenže vládní mašinerie je neúprosná. Vzpoura proti systému sice v minulosti vyšla a ti staří golemové na hliněných nohách s rudou hvězdou na čele místo šému to neustáli. Jenže možnosti budoucích vlád jsou naprosto neporovnatelné. A navíc vlastně ani nepotřebují totalitní praktiky.

„Moje maminka říkala, že stáří není zásluha, ale lidi chtějí, aby bylo, protože není-li, pak nemají zásluhy vůbec žádné.“ (str. 149)

To slovo už výše jednou padlo – znepokojivá. Přesně taková je tato kniha. Čím více stránek má čtenář za sebou, tím neodbytnější má pocit, že se ten příběh neodehrává za třicet pět let, ale že jeho podstatné části žijeme už nyní. A další termín, který může knihu definovat, je čtivá. Leoš Kyša nabízí propracovaný děj, který je sem tam protknutý nějakou tou narážkou na naši současnost, několik etymologických postřehů, zajímavé a živoucí postavy i velmi překvapivý zvrat. Děj odsýpá neuvěřitelně svižně a je jedno, jestli se na stránkách knihy právě odehrává automobilová honička, policejní zásah, předvedení modernizované verze starověké divadelní hry nebo spousta dialogů, které rozhodně nejsou prázdným mlácením slámy. Navíc díky vraždě jedné z podstatných postav je tu přítomna i kriminální zápletka.

Čtenář pak nesmí jen klouzat po povrchu, protože tenhle příběh není pamflet proti starým lidem - tak jednoduché to není. Protože pokud se roku 2060 dožiju, budu jedním z nich, holenkové. A s mladíkem Leošem se budeme potkávat v Mediscamu.

Poznámka závěrem: Využití AI v této recenzi je zcela záměrné, stejně jako pro obálku samotné knihy. /viz závěr anotace/

Píše se rok 2060 a Česká republika se zmítá v generačním konfliktu, který v její historii dosud nemá obdoby. Celý svět se změnil příliš rychle a příliš zásadně, než aby se tomu česká společnost dokázala přizpůsobit. Ale i tak se každý snaží žít a bavit se. Mladí mají svůj Mofi tejgom, bláznivou dětskou hru, která proniká do jejich životů a tajemství. Když dojde k vraždě nadějného politika, zdá se, že hra překročila všechny meze. Jenže jen máloco bývá takové, jaké se to na první pohled zdá.

Autor Syndikátu a Sudetenlandu přináší mrazivě realistickou vizi budoucnosti České republiky. A věřte mu, že toto není sci-fi, to je příběh, který se stane skutečností.

Obálka vznikla s využitím umělé inteligence. Jako autor obálky je uveden Jakub Wagner – postava z příběhu, jejíž role s tímto kreativním procesem úzce souvisí.

Leoš Kyša je novinář, publicista, scénárista a především spisovatel sci-fi a postapo fantasy po česku. Znáte Františka Kotletu? Tak to je on, resp. jeho pseudonym, i se svým vlastním životopisem.

Zatímco Leoš Kyša je povídkář, regionální novinář, později redaktor významných časopisů a novin, scénárista celovečerního dokumentu o Jiřím Grygarovi, člen Českého klubu skeptiků Sisyfos, editor sborníku Věda kontra iracionalita 6 a profesor literární tvorby na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze a multimediálních technik na Slezské univerzitě v Opavě, František Kotleta je zkrátka jen „literární řezník“, jehož životopis začíná slovy Spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Je o dva roky starší a má prapodivný původ. Oba dva (v jednom) jsou však dnes už zkušení spisovatelé.

Vydavatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Vendeta
Rok 1. vydání: 2026
Počet stran: 288 
Autor obálky: Jakub Wagner (AI)
Jazyk vydání: český
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-277-7629-0

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz

Zdroj (O autorovi): https://www.knihydobrovsky.cz/autori/kysa-leos-150743