Článek
Štěpánka Horáková
Dokud budu živ
Rodokab 2026
Po přečtení knihy Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie Leoše Kyši na mě z té velmi pravděpodobné predikce naší budoucnosti přepadl lehký splín, takže jsem mezi knihami, u kterých mým oblíbeným nakladatelstvím dlužím nějakou tu recenzi, hledal takovou, která by slibovala lehké čtení, humor a nějakou tu lehčí erotiku. A tak jsem poměrně jasně sáhl po knize Dokud budu živ, která díky návodným piktogramům slibovala přesně to, co jsem hledal. Navíc růžová řada by měla znamenat i poctivou dávku romantiky a osvěžit tak nezkornatělou část mé temné duše.
Lucilla je ve svých dva a dvaceti letech za zenitem a trochu stará na vdavky, což naprosto vyhovuje jejímu otčímovi, který by jen nerad vyplácel věno za nevlastní dceru. Starověký Řím, tři desítky let před naším letopočtem, byl prostě svět, který patřil mužům a ženy jen cudně klopily hlavy. Lucilla se tak jako svobodná žena živí prací pomocné lazebnice v nových lázních postavených konzulem Agrippou.
A právě práce se jí stane osudnou. Lázně jako místo, kde kromě oblečení někteří muži ztrácejí i zábrany, se stanou svědkem jejího ponížení, když se postarší otylý muž s nakyslým dechem tiskne k jejímu boku. Jediný kopanec a ponížení, kterému tak onoho muže sama vystaví, stačí k tomu, aby ji jeho osobní strážci odvlekli jako sprostého zločince. Příbuznému samotného císaře je totiž neradno odporovat. Jenže její uvěznění nemá dlouhého trvání. A jako bonus dopomůže na svobodu i vemlouvavému zlodějíčkovi Marcusovi. Její odměnou pak je rituál, který spojí jejich životy a jako vedlejší účinek přinese nesmrtelnost.
Čeká ji tak život napříč epochami a nespočet rolí, které musí sehrát. A po dvou tisících letech nazná, že je načase spojení zrušit, i kdyby cenou byla okamžitá smrt. Jako první krok tak musí učinit jediné - najít Marcuse. Což sice není lehké, ale jednou se na ni štěstí přece jen usměje.
Jestli se vám zdá, že z děje prozrazuji příliš, není tomu tak. Tohle vše a ještě něco navíc se odehraje v průběhu prvních čtyř desítek stran. Autorka i Lucilla mají totiž, celkem pochopitelně, stejný cíl - co nejdříve najít Marcuse. A tady je nutné podotknout, že Štěpánka Horáková občas spěchá i se svým textem a některé pasáže bere trochu zkratkou. V první necelé třetině knihy by tak chtělo dopřát textu ještě trochu péče a místy volit vhodnější slůvko, které by lépe korespondovalo s významem věty nebo děje. Občas čtenář narazí i na zbytečné klišé.
Dokud budu živ
Pokud pak jakýkoli autor zmiňuje poměrně známou historickou epochu, měl by se poctivě držet i jejích reálií a názvosloví. Jsem si poměrně jistý, že ve starověkém Římě neměli saunu. Jistě, parní lázeň ano, ale sauna to rozhodně nebyla. Detail, který přehlédne devadesát devět procent čtenářů, ale na tohle jsem prostě pes. Co se pak týče reálií, určitě bych na dveřích italského archivu nečekal nápis „Laboratoř“, proč nepoužít daleko přesnější „Laboratorio“. I Čech jako poleno tomu porozumí a bude to daleko více odpovídat místu, kde se děj odehrává. Opět detail, ale co nadělám. A pár bych se jich ještě našlo – třeba Sportka? Jenže…
Jenže tohle všechno jsou maličkosti, které celkové vyznění knihy nepokazí. Příběh totiž vystřelí okamžitě o pár levelů výš, když se Lucilla konečně dostane Marcusovi na kobylku a čtenáře tak čeká spousta stránek v přítomnosti obou hrdinů naráz. K tomuhle totiž autorka směřovala a vše, co předcházelo znovushledání obou dva tisíce let starých mladých lidí byla jen předehra. Po jejich setkání se Štěpánka Horáková ocitla ve svém živlu. Odehrávají se tak vtipné dialogy i situace. Ale připomene se i pár střípků z jejich minulých životů, které měly k veselí daleko. V případě Lucilly třeba doba druhé světové války a zatčení gestapem. Stačí jen pár vět, něco málo náznaků, aby ta hrůzná doba ožila. Autorka tak dává prostor čtenářově představivosti.
Trochu zvláštní, možná ne zcela dobře vysvětlená je ale Lucillina umanutost a tvrdohlavost, s jakou si jde za zrušením pouta, které jí zajišťuje věčný život a její touha stát se znovu prostou smrtelnicí. Jistě, má za sebou dva tisíce let života a rozhodně to z povahy té či oné epochy nebyly jednoduché roky, ale právě v těch posledních desítkách let může být žena konečně, a teď mě nepranýřujte za terminus technicus, samostatnou bytostí a dostat se takřka v jakékoli životní roli až na vrchol. Z tohoto pohledu mi přijde její snaha o ukončení pokrevního pouta právě v této době prostě zvláštní.
Jeden z piktogramů, jak už bylo napsáno, slibuje lehké čtení a humor. A tahle definice knize sedí. Čtenář, alespoň v mém případě, nechce nějaké nečekané zvraty. Očekává, že dostane příběh, kde to začne mezi hrdiny jiskřit, kde uměle pěstovaná nevraživost ustoupí nakonec vzájemné náklonnosti, kde ono osvědčené „co se škádlívá, rádo se mívá“ nakonec zvítězí na plné čáře. Pro milovníky mužské krásy je tu pak jako bonus přitažlivý hrdina s přirozeně obdařenými částmi těla.
Závěrem. I když nejsem cílová skupina, tuhle knížku jsem si užil. Štěpánka Horáková, i přes všechny mé nepodstatné výtky výše, přinesla svým čtenářkám (a mě) přesně ten typ příběhu, který očekávaly. Skvěle vykreslila vztah obou hrdinů, přidala odlehčující situace, vtip i několik originálních nápadů. Návštěva galerie se sbírkou Lucilliných portrétů v závěru knihy je jedním z nich. A samotný závěr… samotný závěr je ten nejlepší, jaký mohla svému příběhu dopřát.
Takže po knize Pod magnolií dopadlo i druhé setkání s knihou nakladatelství Rodokab velmi dobře.
Hodnocení: 80 %
Anotace:
Psal se rok 27 před naším letopočtem, když mladá lazebnice Lucilla pomohla drobnému zlodějíčkovi Marcusovi uniknout z vězení. Kdyby tušila, jaké trable si tím přivodí, nechala by ho radši napospas krysám. Za záchranu života jí totiž slíbil ochranu skrze krevní přísahu. Nezmínil se však o vedlejším účinku - nesmrtelnosti.
O dva tisíce let později chce Lucilla jediné: aby Marcus konečně tu zatracenou přísahu zrušil. Jenže to má háček — ten ukecaný holomek není nikde k nalezení.
Hravá a romantická cesta za svobodou… a možná něčím víc.
Informace:
Vydal: 2026, Rodokab
Autor: Štěpánka Horáková
Obálka: Petr Štich
Redaktor: Tereza Kadečková
Redakce a korektura: Dagmar Digma Čechová
Grafické zpracování: Martina Máta Nosková
Vazba: Brožovaná s klopami
Formát: 17,4 × 10,4 cm
Počet stran: 336
Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz
