Recenze: Markovič – Lovec přízraků

Jiří Markovič, Viktorín Šulc
Markovič – Lovec přízraků
Epocha 2024, 5. přepracované vydání

Ladislav Hojer a Jiří Straka, dvě jména patřící nejznámějším sériovým vrahům osmdesátých let minulého století. Dvě jména, za kterými se skrývá několik zmařených životů a zničené osudy pozůstalých. Nejen o jejich případech vypráví kniha bývalého elitního vyšetřovatele pražské kriminálky, emeritního plukovníka Jiřího Markoviče.

Nález těl dvou třináctiletých děvčat poblíž koupaliště v Prokopském údolí. Obě dívky byly několikrát střeleny, včetně rány jistoty do hlavy. Tak začíná první případ knihy, ke kterému se posléze, jako takzvanému Pomníku, dostane i kriminalista Jiří Markovič. Zároveň je to ve světle těch dalších velmi netypický případ jeho kariéry. Spouštěčem zločinu byla totiž náhoda. Jenže ty další…

Ty další případy už jsou povětšinou sondou do myslí lidí, kteří díky svým úchylkám vidí svět kolem sebe zcela jinak než my ostatní. Častokrát se v jejich vidění světa mění ženy pouze v lovnou kořist, objekty vhodné k ovládnutí nebo rovnou ty, které je potřeba trestat nebo rovnou zabít. Je to ale i sonda do práce kriminalistů, která často sestává z prověřování desítek a stovek detailů, okolností a situací, které nakonec vůbec nemusí vést k vytouženému cíli.

Navíc kniha nabízí i zajímavý vhled do práce soudních znalců v oborech sexuologie nebo psychiatrie. Nabízí tak text, který se jen málokdy ocitne na hraně beletrie a je vyplněn řadou přepisů protokolů, výslechů svědků i podezřelých, výňatků z pitevních zpráv nebo zápisků samotných odsouzených vrahů.

A každý z výše zmíněných faktografických detailů pak přibližuje rozplétání složitých případů i myšlenek těch, kteří se dopouštěli těch nejhrůznějších činů. A mnohdy je to čtení na hranici uvěřitelnosti. Co by možná bylo „pochopitelné“ v rámci afektu, je jen stěží představitelné jako chladnokrevně plánovaný čin. A je jedno, zda se jedná o Hojerovy výjezdy na lov žen, přepady spartakiádního škrtiče nebo případ muže, který si bezcitně naplánoval vyvraždění vlastní rodiny, včetně dvou malých dětí. Nad některými scénami tak prostě zůstává rozum stát.

Kniha je i kronikou toho, jakým způsobem se proměňovala práce samotných kriminalistů nebo náhled odborníků při profilování možných pachatelů – v tomto případě opět poslouží řádění Jiřího Straky v době chystané spartakiády, který uskutečnil sérii svých zločinů ve věku pouhých šestnácti let. Mihne se i zmínka o technických novinkách, jakou bylo, dnes už neodmyslitelné, pořizování obrazového záznamu videokamerou. Zároveň s tím si čtenář uvědomí, jaké mají kriminalisté dnes a jaké měli v polovině šedesátých let, kdy se začal odehrávat první případ – taková analýza DNA byla hudbou vzdálené budoucnosti.

U některých případů se pak Jiří Markovič zamýšlí nad trestem smrti a na rozdíl od mnoha pozůstalých zůstává jeho odpůrcem. A to i celkem překvapivě v případu pětinásobného vraha Hojera. Zároveň s tím zmiňuje i jistou pseudohumanitu změkčených zákonů po roce devatenáct set devadesát.

Kniha je pak pochopitelně plná i pro laika nezvyklých detailů. V případě několika pitevních protokolů z pozdější doby se u obětí uvádí jejich délka nikoli výška. Jako by byl ještě donedávna živý člověk degradován na kus masa. Detail, při představě ležícího těla na pitevním stole, ze kterého mě osobně zamrazilo.

Ať už jsou na stránkách knihy popisovány jakékoli hrůzy, vždy se tak děje věcně, s dokumentaristickou erudicí. Jako čtenář nemáte pocit, že se autorské duo snaží o nějakou prvoplánovou senzaci. Vždy se jedná o věcnou argumentaci. Občas se dokonce objeví i nějaká zlehčující poznámka. Ani to ale není nemístné. Každá profese má svůj žargon, nějaký ventil, kterým musí upustit prožité napětí a nejinak to musí být i u profese, jejíž vykonavatelé vidí věci, které si běžný smrtelník na vlastní oči rozhodně nepřeje spatřit.

Několikrát jsou pak v knize zmíněny i přehmaty nebo neprofesionalita některých příslušníků tehdejšího Sboru národní bezpečnosti nebo politické tlaky a pozadí tehdejší doby, které ji opět věcně dokreslují. Stejně jako fotodokumentace na konci každého případu. Rozhodně je pak dobře, že veškeré fotografie jsou černobílé.

Kniha Markovič – Lovec přízraků je určena těm čtenářům, kteří hledají jasná fakta, bez bulvárního balastu, fabulací nebo příkras. Jasná přidaná hodnota je pak přítomna díky životním zkušenostem elitního kriminalisty, kterému profesní život na(ne)štěstí přivedl do cesty jedny z nejhorších pachatelů sériových vražd předlistopadové doby.

Byly to výjimečné a výjimečně kruté případy. Když kriminalisté poprvé stáli na místech vražd, nad zuboženými těly obětí, připadal jim neznámý pachatel jako vzdálený přízrak. Jako monstrum s nepochopitelným myšlením, a ještě zvrácenějším konáním… Jaká byla realita?

Profesionální dráha policejního vyšetřovatele a šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče je lemována především sexuálními vraždami. Případ pětinásobného vraha Hojera či kauza tzv. spartakiádního škrtiče Straky vstoupily už na beztak výrazně zkrvavělý piedestal historie české kriminalistiky.

Markovič ale také řešil brutální vraždu v hodkovičském lese – ta svého času inspirovala scénáristu Jaroslava Dietla, stejně jako pozměnila učebnicové kánony o předpokládaném pachatelově profilu.

Dozvíme se také nelítostnou pravdu o dvojnásobné vraždě v Prokopském údolí. O vraždě v restauraci U Dvou koček, jež vyústila v soudní maraton. O psychopatu Vocáskovi, prvním doživotním odsouzenci, který se dnes snaží prodrat na svobodu. Navštívíme místa činu, pitevny, psychiatrická zařízení… Zasvěceným průvodcem nám bude Lovec přízraků.

Jiří Markovič (* 1942    + 2022)
K policii nastoupil v roce 1964 ve Zlatých Horách v bruntálském okrese, časem se ale stalo jeho působištěm hlavní město. Spolu s případem vraždy na Hostivařské přehradě byl v roce 1977 převelen na 1. oddělení pražského Odboru vyšetřování, tedy na oddělení vražd, jehož se v roce 1986 stal na dlouho šéfem. Externě vystudoval vysokou školu, téma jeho diplomové práce znělo Sadismus v souvislosti s vyšetřováním a dokazováním vražd. Během své profese proslul dopadením obzvláště nebezpečných pachatelů, jako byl Ladislav Hojer, spartakiádní vrah Straka či účastí na případu tzv. orlických vražd. Do důchodu odešel ve chvíli, kdy se zásadně lámala čísla letopočtu, tedy 31. prosince 1999. S Viktorínem Šulcem napsal knihu svých profesních memoárů Markovič: Lovec přízraků.

Viktorín Šulc (* 1951    + 2025)
Vystudoval FAMU. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize o nejlepší detektivní scénář titulem Muž, který vycházel z hrobu, na kontě má další televizní filmy: Agentura Puzzle, Všichni musí zemřít, Škodná, Hrobník a Stín smrtihlava. Napsal také několik scénářů pro seriál Kriminálka Anděl. Kniha Příští stanice: Smrt získala cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka v roce 2004. V  Nakladatelství Epocha vydal řadu knih s kriminologickou tematikou, zaujal například cyklem Panoptikum sexuálních vražd.

Vydáno: 2024, Epocha
1. vydání originálu: 2008 
 Počet stran: 472 
 Jazyk vydání: český
Obálka: Lukáš Tuma
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-278-0176-3

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz

Zdroj (O autorech): https://www.epocha.cz/autor/sulc-viktorin/, https://www.epocha.cz/autor/markovic-jiri/