Článek
Kolegové vytvořili čestnou stráž a přítomný hudební doprovod sliboval důstojné rozloučení s naší předčasně zesnulou kolegyní.
Když do ticha poprvé jemně zazněly tóny úvodní melodie, všichni jsme sklopili hlavy a připravili se na očekávaný příval emocí. Jenže pak nastala nečekaná změna žánru.
Místo tklivé Ave Maria či jiné vznešené klasiky rozčísl smuteční ticho ostrý zvuk elektrické kytary a z reproduktorů nastoupil tvrdý bigbít. První pochybnosti vystřídal lehký šok, když se sálem prohnaly ikonické riffy kapely Kabát.
Nejeden ze smutečních hostů v tu chvíli znejistěl, zda se neocitl na špatné adrese. Korunu tomu všemu nasadil závěrečný výběr. Když rakev pomalu klesala do útrob obřadní síně a z reproduktorů začal sborově znít Olympic a jejich kultovní hit „Osmý den schází nám“, napětí v síni definitivně prasklo.
Slzy dojetí se okamžitě proměnily v křečovité potlačování smíchu. Kolega vedle mě se začal třást tak intenzivně, že to vypadalo na záchvat hlubokého žalu, zatímco já jsem s očima navrch hlavy zíral do stropu a marně se snažil myslet na cokoli tragického. I tak ze mne unikly tři nechtěné zvuky, které zněly něco jako škytnutí a kašlání zároveň.
Text o tom, že nám někdo schází, a ještě teprve až v osmý den, dostal v kombinaci s mizející rakví rozměr, za který by se nemusel stydět ani proslulý Quentin Tarantino.
Naše kolegyně byla celý život nad věcí, a tak jsem si 100% jistý, že jestli to všechno shora sledovala, chechtala by se z nás všech nejvíc.
A poučení pro nás, „čekatele“? Některé písně by prostě na pohřbu zaznít fakt neměly. Na první dobrou mne napadá například: Hastrmane tatrmane melou, Být stále mlád, Alenka v říši divů, Žár nebo Srdce v žáru.
Pokud víte o nějakých dalších, svěřte své nápady do diskuze.
Anketa
Vlastní autorský text vychází ze skutečné události
