Článek
Prostě, položili jste si otázku, která generace to „odnesla“ víc, zda generace boomerů, nebo až ty pozdější, které už zažily Černobyl a Fukušimu?
Předně pár čísel: Od konce druhé světové války bylo po celém světě provedeno přes 500 nadzemních (atmosférických) jaderných výbuchů. Právě ty atmosférické, prováděné zejména v 50. a na začátku 60. let 20. století, měly nejzásadnější vliv na globální atmosféru. Poslední atmosférický test v historii provedla Čína v roce 1980.
Pokud jde o celkové množství radiace, která byla uvolněna při jaderných testech do zemské atmosféry, tak ta Černobyl (i havárii ve Fukušimě) drtivě překonává: do životního prostředí tehdy bylo uvolněno 400krát více radioaktivního jódu-131 než při havárii v Černobylu, 60krát více radioaktivního stroncia-90 a 10krát více radioaktivního cesia-137.
Je třeba si uvědomit, že při jaderných testech vybuchovaly vodíkové bomby o síle desítek megatun (např. sovětská Car / Tsar bomba měla sílu 50 megatun TNT), což se sílou výbuchů nedá s havárií černobylského reaktoru vůbec srovnat.
Jaderná bomba Car (v ruštině Царь-бомба, oficiálně RDS-220) měla při odpálení 30. října 1961 sílu 50 megatun TNT (což odpovídá 50 milionům tun neboli 50 000 kilotunám TNT).
Pokud se ale ptáme, zda měly na naše zdraví větší dopad jaderné pokusy a nebo černobylská havárie, pak zásadní rozdíl není v množství uvolněného radioaktivního materiálu, ale ve způsobu rozptylu a složení radioaktivního spadu.
Během nadzemních jaderných výbuchů docházelo k tomu, že radioaktivní materiál byl vymrštěn vysoko do stratosféry. Tam se izotopy rozptýlily kolem celé planety a padaly na zem postupně a extrémně zředěné v podobě globálního spadu. Zvýšily sice celkové radiační pozadí na Zemi, ale nezpůsobily okamžitou masovou nemoc z ozáření na jednom místě.
Nicméně Vědecký výbor OSN pro účinky radioaktivního záření odhaduje, že kvůli celosvětovému radioaktivnímu spadu z testů došlo a dojde k stovkám tisíc předčasných úmrtí na rakovinu (zejména leukémie, rakovina štítné žlázy a plic) napříč generacemi. Kolektivní radiační dávka, kterou lidstvo obdrželo z atmosférických testů zbraní, je podle odhadů OSN přibližně 10× až 100× vyšší než celková kolektivní dávka z černobylské havárie.
Oproti tomu v Černobylu sice uniklo méně materiálu, ale ten se kvůli relativně „slabému“ mechanickému výbuchu a následnému požáru grafitu držel v nižších vrstvách atmosféry. Obrovské množství vysoce radioaktivního prachu tak vítr roznesl v extrémně husté koncentraci přímo nad obydlené oblasti Ukrajiny, Běloruska, Ruska a Evropy. Navíc z černobylského reaktoru uniklo velké množství těžkých radioaktivních prvků s dlouhým poločasem rozpadu (jako je plutonium), které u jaderných bomb shoří efektivněji. Černobyl tak vytvořil sice menší, ale extrémně toxické a silně koncentrované zóny smrti, zatímco jaderné testy rovnoměrně „poprášily“ celou zeměkouli.
Z hlediska místního dopadu a lidské tragédie byl Černobyl děsivou katastrofou. Pokud ale měříme celkový dlouhodobý dopad na lidské zdraví v globálním měřítku, měly nadzemní testy jaderných zbraní výrazně horší dopad. Každý člověk žijící v druhé polovině 20. století v sobě nosil stopy radioaktivních prvků právě z atmosférických výbuchů bomb.
Mírně uklidňujícím faktem je, že pro obyvatele ČR měly obě události relativně malý přímý zdravotní dopad v porovnání s běžným přírodním radiačním pozadím: Průměrná efektivní dávka pro jednoho obyvatele ČSSR z Černobylu v roce 1986 činila přibližně 0,26 mSv (což odpovídá asi jednomu rentgenu plic nebo desetině ročního přírodního pozadí). A průměrná roční dávka z nadzemních jaderných testů byla v nejkritičtějších letech srovnatelná či mírně vyšší než jednoroční výkyv po Černobylu; bohužel působila ale po celé dekády.
Zdroje:
