Článek
Odhaduje se, že v celém světě se kvůli jídlu udusí mezi jedním až dvěma tisíci lidí ročně. U nás je to přibližně 30 až 50 lidí. Za těmito zbytečnými úmrtími vždy stojí tzv. „hltání“, mluvení při jídle, pohyb (zejména skákání) a nedostatečná pozornost při jídle (například pojídání oříšků při sledování televize a jejich vdechnutí do dýchací trubice).
Na vdechnutí oříšku u nás ročně zemře až 10 lidí. Překvapující je, že se lze udusit i při konzumaci chleba: ročně takto zemře v Česku pět až deset lidí. Ohroženy udušením během konzumace jídla jsou především malé děti (kvůli špatným stravovacím návykům) a starší osoby (na vině může být i necitlivost v ústech vlivem zubních náhrad).
Sám jsem se při jídle dusil třikrát v životě, nešlo o žádné „zaskočení“, ale o život ohrožující stav. Při „zaskočení“ vám cizí předmět neblokuje dýchací cesty úplně, a jakžtakž můžete dýchat, zatímco dušení je vážnější stav, kdy je dýchací cesta zablokována úplně a nemůžete se nadechnout.
Poprvé jsem se vážněji dusil ještě jako dítko předškolního věku. Řečeno dnešní mluvou, tehdy jsem „ujížděl“ na kostce cukru smočené pár kapkami citronové šťávy. Samozřejmě že jsem ho jedl na tajňačku, aby o tom maminka nevěděla. Jednou, to se právě vracela domů z nákupu, mi silně lepkavá směs cukru a citronu skočila přímo do dýchací trubice. Okamžitě jsem začal lapat po dechu a kvákat jako kachna s očima vykulenýma jako kníže Nariškin. Naštěstí po zhruba necelé minutě kvákání se trubice sama uvolnila. A v koupelně, do které jsem se schoval před maminkou, aby neviděla co způsobila má žravost, jsem se tehdy zapřísáhl, že cukr s citronem už fakt nikdy ne!
Podruhé jsem se dusil o třicet let později, bylo to při nějakém větším narozeninovém posezení. Nevím, jak to máte vy, ale já už po pár decích kyselého vína chytám příšernou chuť na sladké. Takže to tehdy byly čokoládové bonbony s griotkovou náplní, které mi úplně zalepily dýchací trubku. Naštěstí ke mně přiskočil můj budoucí zeť, a několikrát mne bodře udeřil patou své dlaně mezi lopatky. Ovšem předtím, než mne zachránil, smál se jako blázen a volal: „Jindro, ty bizone jeden, že do sebe ještě nedáš ten jedenáctý bonbon!“ Zřejmě jsem dal, i když jsem jich měl plnou pusu, a Luboš se tak stal – díky mně - hrdinou dne. Když jsem se definitivně vzpamatoval z prožitého utrpení, ještě se slzami v očích bych nejraději svého zachránce zabil.
A do třetice: byly to mé jubilejní narozeniny, které jsem mohl zakončit současně svým úmrtím. Nejděsivější dušení v mém životě způsobil plátek grilovaného masa o velikosti zhruba poloviny pánského podpatku bot číslo 44. Usmíval se na mne při chabém světle baterky z aluminiového tácku po skončení letní zahradní párty. Jak se ukázalo, byl už oschlý, a co hůř, ztvrdlý tak, že by se na něm otupily i nůžky na plech. Protože nešel rozžvýkat, raději jsem ho pro urychlení procesu spolkl celý naráz. To jsem ale neměl dělat: podešev se mi zasekla hluboko v jícnu. Nepomáhalo kvákání, ani koulení očima, jako to předváděl Vlasta Burian ve filmu Tři vejce do skla. Po několika výdeších (a žádném nádechu) jsem se bez emocí loučil se životem. V klidu, který jsem sám nechápal, jsem si řekl, že „zřejmě končím“, a čekal, kdy přijdou mdloby. Naštěstí pro mne dřív než mdloby přišla manželka, která na mně vyzkoušela speciální Heimlichův chvat. A tak Ája společně s Heimlichem mne zachránili před jistým udušením.
Pokud nevíte, jak se „Heimlichův manévr“ provádí, zpozorněte: může totiž zachránit život váš nebo někoho jiného. Je to osvědčená technika, jak uvolnit dýchací cesty ucpané kusy jídla (nebo jakýmkoliv cizím tělesem), která se používá vždy, když je nelze uvolnit jinak, například úderem mezi lopatky nebo záměrným vyvoláním silného kašle. Pokud je postižený stále při vědomí, postupujte následovně:
- Za prvé: postavte se za záda osoby, která se dusí.
- Za druhé: postiženou osobu, která je mírně předkloněna, obejměte kolem pasu a dejte jí jednu svou ruku sevřenou v pěst na břicho mezi hrudní kost a pupík. Druhou ruku položte na první ruku a pevně ji stiskněte.
- Za třetí: silně a rychle stlačte ruce směrem dovnitř (do břicha) a nahoru. Tento pohyb opakujte tak dlouho, dokud postižený nezačne dýchat.
Pokud by nedošlo k uvolnění předmětu, pak ihned volejte první pomoc. O životě a smrti v těchto případech skutečně rozhodují vteřiny a minuty!
Anketa
Zdroje:
