Článek
Stál jsem na konci fronty, která připomínala evakuaci menšího města. Přede mnou se tyčily nákupní košíky naložené tak vysoko, že se majitelé museli navigovat pomocí periskopu. Všichni v nich měli zřejmě zásoby na Ladovskou zimu – pytle brambor, balíky vod a mraženou drůbež, která by uživila malou armádu. A uprostřed toho všeho já. S dvěma čokoládami.
Působil jsem tam s nimi tak nepatřičně, jako by se někdo snažil vjet na dálnici na dětské tříkolce. Starší pán přede mnou, který měl v košíku víc toaletního papíru, než je v celé Skandinávii, se na mě podíval. Pak se podíval na moje dvě malé čokoládky. V jeho očích jsem uviděl směs soucitu a uznání. „Běžte, mladíku,“ zamumlal a pokynul mi rukou, jako by mě pasoval na rytíře. „To nemá cenu, abyste tu zestárl.“ (Asi měl špatné oči, jinak by zjistil, že jsem o pár let starší než on). Poděkoval jsem a postoupil o jeden metr. Jenže to byl jen začátek.
Dáma s košíkem plným pórku a granulí pro psy mě uviděla a okamžitě ustoupila stranou. „Jen běžte, vy to máte hned!“ zahlásila na celou prodejnu. Najednou se spustila řetězová reakce slušnosti. Lidé se rozestupovali jako Rudé moře před Mojžíšem. „Tady má někdo jen čokoládu!“ zvolal pán s přepravkou piva.
„Pusťte ho, vždyť ty tabulky se mu roztečou!“ přidala se paní u kasy.
Procházel jsem tou uličkou slávy, lidé mě plácali po ramenou a já se cítil jako vítěz Tour de France v cílové rovince. Když jsem konečně dorazil k pokladní, čekal jsem, že mi podá ruku. Místo toho se na mě jen unaveně podívala a řekla: „To je všechno? Kvůli tomuhle jsme tady dělali tu mexickou vlnu?“
Zaplatil jsem, vítězoslavně zvedl obě čokolády nad hlavu a odešel dřív, než si pán s bramborami uvědomil, že mu vlastně závidím ten klid ve frontě. Hned u auta jsem si ale jednu otevřel a spořádal ji dříve, než z obchodu vyšli ti dva další, co stáli za mnou. Ale třeba to nebyli oni, možná uvolnili místo někomu, kdo si koupil pouze jednoho nanuka.
Anketa
Tip:
