Článek
Peníze jsou v partnerství často citlivějším tématem než výchova dětí nebo domácí práce. Když oba vydělávají podobně, matematika je snadná. Co se ale stane v momentě, kdy jeden nosí domů násobně víc než druhý?
Zde se střetávají dva hlavní přístupy: první z nich je založený na tzv. „matematické spravedlnosti“, tj. na principu „půl na půl“. Tento model vychází z logiky, že oba partneři využívají nájem, energie i jídlo rovným dílem. Je to přehledné a z pohledu čísel „férové“.
Druhý je založen na „partnerské solidaritě“, tedy na procentuálním podílu podle výše příjmů. Partneři se třeba dohodnou, že do společného banku vloží jeden například 70 % svého čistého příjmu a druhý 30%. Tento model předchází pocitu vykořisťování u toho, kdo vydělává méně, a buduje u partnerů pocit, že „jsme v tom spolu“.
Riziko prvního přístupu (50/50) spočívá v tom, že pokud má jeden příjem 70 000 a druhý 35 000 Kč, po zaplacení společných nákladů (např. 30 000 na osobu) zbude druhému na osobní potřeby „pětitisícovka“, zatímco ten první si žije v luxusu (pro sebe má 40 000). To snadno vede k frustraci a pocitu méněcennosti u toho kdo vydělává méně, a místo hudebního koncertu za 3 000 kč si může dovolit maximálně procházku se psem v parku.
Kromě výše dvou popsaných přístupů však existují ještě další modely v hospodaření s financemi. Jde například o společný účet, ze kterého mají možnost čerpat oba partneři (do určité výšky třeba i bez vědomí toho druhého), a nebo o rozdělení rolí, kdy jeden platí nájem a druhý jídlo a provoz domácnosti. Poslední model je extrém – kdy jeden z partnerů nedává na domácnost žádné vlastní prostředky. Ten ale teď – za účelem ankety – raději vynechejme.
A jaký model preferujete vy?
Anketa
Univerzální odpověď na to, jak by mělo vypadat spolupodílnictví v domácnostech asi neexistuje, ale mělo by umožnit oběma partnerům v domácnosti „dýchat“. Ani v jednom z partnerů by nemělo vyvolávat nějaké pocity úzkosti nebo podřízenosti.
Zdroje:
