Článek
Čas od času velká obchodní centra a supermarkety srazí ceny vybraných potravin tak nízko, že se dostanou pod velkoobchodní ceny běžných distributorů. V tu chvíli začíná nekompromisní souboj u regálů. Mechanismus je jednoduchý. Velké řetězce zlevní základní komodity (trvanlivé mléko, máslo, kávu, pivo nebo tvrdý alkohol) na absolutní minimum, klidně i pod nákupní cenu. Cílem je nalákat běžného spotřebitele do prodejny, protože se předpokládá, že s levným máslem hodí do košíku i desítky dalších věcí s vysokou marží.
Jenže pro drobného živnostníka je taková akce zlatý důl. Než aby nakupoval zboží ve velkoobchodě (kde paradoxně kvůli menšímu odběru platí víc), sedne ráno do dodávky a objede několik supermarketů. Výsledkem je, že akční zboží, které mělo sloužit jako lákadlo pro stovky rodin, zmizí během první hodiny od otevření v útrobách několika málo nákupních vozíků.
Řetězce se tomu sice snaží bránit cedulkami „Množství omezené na osobu/nákup“, ale tato pravidla se dají snadno obejít - stačí zapojit rodinné příslušníky, rozdělit nákup na deset částí nebo se u pokladny jednoduše domluvit.
Jak taková srážka s realitou maloobchodního „překupnictví“ vypadá v praxi, ilustruje zážitek, který jsem měl minulý týden v jednom nejmenovaném řetězci v Letovicích.
Přicházel jsem s drobným nákupem k pokladnám. Ze čtyř jely tři, u jedné byl pouze jeden zákazník, u zbylých dvou fronty do hloubi prodejny. Neprozřetelně jsem se rychle dral k té prázdné. Přede mnou pán „neumimčeski“, na pásu vyskládaných pár drobností, ale vedle něj dva obří nákupní vozíky plné kartónů. V duchu jsem si říkal „pár velkých krabic“, tak přijdu rychle na řadu, ale fatálně jsem se zmýlil. Pokladní otevřela první krabici a pak více než pečlivě přepočítala padesát kusů tatranek. Totéž se opakovalo asi se stovkou štanglí salámu pro psy. Obsah třetí krabice se musel přepočítávat znovu, protože zřejmě manažer obchodu cosi sděloval pokladní přes modrý zub, a ta ztratila nit. Mrknu k vedlejším kasám. Zákazníci, kteří u nich stáli před půlhodinou, byli fuč a vystřídali je jiní.
Konečně pokladní otevřela poslední krabici, ve které bylo asi stopadesát tuzemáků. Zaradoval jsem se: stačí sejmout čárový kód z jedné láhve a namarkovat 150 ks. Tragický omyl: z každé láhve bylo potřeba ručně odšpuntovat ochranný prvek.
Fronta za mnou začala nervózně šumět, muž za mnou začal protáčet panenky, a třetí v pořadí hlasitě nadávat na vietnamskou komunitu. Překupník stál s naprostým ledovým klidem, občas se omluvně usmál, zkrátka dělal byznys. Když odešel, pokladní s unaveným výrazem si musela loknout vody.
Já a celá fronta lidí za mnou byla na mrtvici, ale obchodník mohl být spokojen: odvážel si zboží, které se už večer pravděpodobně objevilo na regálech jeho večerky s přirážkou 30 %.
Jde o zajímavý paradox českého trhu: na jedné straně stojí naštvaní běžní zákazníci, kteří odpoledne po práci najdou jen prázdné regály, a řetězce, které sice zavedly limity, ale v praxi je často nedokážou vymáhat - obrat je zkrátka obrat.
Na druhé straně jsou malí obchodníci, pro které je tento partyzánský způsob zásobování jedinou možností, jak cenově konkurovat právě těm velkým řetězcům.
Řečeno slovy klasika: „Tento způsob slev zdá se mi poněkud nešťastným“
