Článek
Srovnání s prvorepublikovou či poválečnou vojenskou službou, která znamenala rok až dva bez každodenního kontaktu s domovem, ukazuje na výrazný posun v tom, jak lidé dnes prožívají samotu a odluku.
Schopnost snášet odloučení není vrozená vlastnost, ale dovednost formovaná společenskými podmínkami. V minulých dekádách - především za komunistického režimu - byla absence okamžitého kontaktu normou. Čekání na dopis byl otázkou několika dnů a telefonní hovor výjimkou. Lidé byli od malinka vedeni k větší emoční autonomii a schopnosti fungovat izolovaně.
V dnešní době se však dynamika vztahů a osobní odolnosti zásadně změnila - současná společnost je zvyklá na okamžitou dostupnost interakce s kýmkoliv koho máme v adresáři nebo mezi „přáteli“. Možnost napsat nebo zavolat (nejen) partnerovi v jakoukoliv denní dobu vytvořila návyk na neustálou sociální konektivitu. Náhlé přerušení tohoto kanálu vyvolává reakci podobnou abstinenčním příznakům.
Navíc dnešní životní styl prakticky nenabízí prostor pro samotu. Místo budování schopnosti „být sám se sebou“ jsou volné chvíle zaplňovány neustálým kontaktem skrze technologie. Zkušenost s delší sociální odlukou tak pro mnohé přichází poprvé až v krizové situaci. Když tedy muž v televizním pořadu podlehne stresu z odloučení, nejde o důkaz, že by nezvládl fyzickou zátěž či vojenský dril - jde o jeden z projevů proměny lidské psychiky v digitálním věku.
Deset dní bez partnerky dnes pro mnohé představuje větší psychologický šok než pro předchozí generace měsíce strávené na vojenské základně, protože dnešní společnost lidi na fungování v izolaci jednoduše nepřipravuje. Moderní mladý muž vstupující do prostředí klasické vojenské služby by dnes čelil zcela odlišnému typu zátěže, než jaké čelily předchozí generace.
Zatímco dříve spočívala náročnost vojny především v těžké fyzické práci, přísné hierarchii a nedostatku soukromí, dnes by hlavní krize probíhala v rovině psychologické a digitální. Pro dnešní mladou generaci představuje chytrý telefon a neustálé připojení základní mechanismus pro zvládání stresu, regulaci emocí a udržování sociální jistoty. Vztahy dnes fungují na bázi mikro-komunikace (jde o desítky zpráv, fotek a reakcí denně). Náhlé odstřihnutí od partnerky vyvolává pocit deprivace a úzkosti, které předchozí generace neznaly, protože byly zvyklé na pomalejší rytmus komunikace.
Dnešní společnost vychovává jednotlivce k vysoké míře autonomie, osobní volby a vyjadřování vlastních potřeb. Na vojně ale za nás rozhoduje někdo jiný o tom, kdy se jí, spí, vstává nebo co se nosí. Pro člověka zvyklého na flexibilitu a svobodu rozhodování jde o obrovský autoritářský šok.
Nejmladší generace si silně chrání své osobní hranice a soukromí. Sdílení jedné místnosti, sprch a celodenního prostoru s desítkami cizích lidí bez možnosti „vypnout“ pro ně představuje obrovský psychický tlak. Mladá generace je často méně trénovaná v dlouhodobé toleranci samoty a nejistoty: například když partnerka dříve neodpověděla týden na dopis, dřívější muž předpokládal, že pošta jde pomalu. Dnešní mladý muž, zvyklý na okamžitou odezvu, by podléhal overthinkingu (přemýšlení nad nejhoršími scénáři), žárlivosti a katastrofickým představám o rozpadu vztahu.
Předchozí generace byly od dětství více vystavovány situacím, kdy si musely poradit samy bez okamžité pomoci na telefonu, což budovalo vyšší míru rezistence vůči samotě.
Jak by tedy zřejmě vypadala adaptace mladého muže na vojenské prostředí? Velice pravděpodobně by se rozpadla do tří fází:
První až desátý den by mladíci pociťovali abstinenční příznaky ve formě silné úzkosti, neklidu, podrážděnosti a pocitu bezmoci pramenící z absence osobního kontaktu s partnerkou.
Druhý až třetí týden by u nich přišlo k přijetí faktu, že vnější svět funguje i bez nich a že nemají nad ničím kontrolu. Zde by docházelo k největší krizi a největšímu počtu psychických zhroucení.
Po zhruba jednom měsíci, pokud by jednotlivec toto období překonal, se mozek začíná adaptovat na novou situaci. Funkci psychické opory, kterou dříve plnila partnerka, by musela převzít nově vytvořená četa sestávající z lidí, kteří prožívají totéž. Vznikla by silná mužská solidarita a kamarádství z nutnosti, což je fenomén, který tolik dnešním mladým mužům v běžném životě chybí.
Mladý muž by tedy vojnu nezvládal hůře kvůli tomu, že by byl „měkčí“, ale proto, že by byl vržen do prostředí, které popírá všechny základní návyky a jistoty moderní doby.
A tak bychom to měli my starší, kteří ještě povinně absolvovali základní vojenskou službu a prožili půl svého života bez počítačů a telefonů, i brát. Nesoudit, ale pochopit.
Je zajímavé, kam až nás úvahy od Výměny manželek zavedly, že?
Anketa: Je dnešní generace mladých mužů méně odolná než předchozí generace?
Anketa
Tématicky příbuzné: Televizní intoxikace Jakubem Prachařem
