Článek
Je to víc než dvacet let, kdy jsem se i já těšil ze své první navigace. Vzpomínám, jak jsem se nemohl dočkat až ráno sednu do auta a nechám se „garminem“ navádět do práce po cestě, kterou bych celou dokázal projet se zavřenýma očima.
Zapnu bezpečností pás a navigaci, zadám cíl a nastartuji auto. Do práce v Brně je to z naší vísky asi 18 km a doba jízdy trvá zhruba 20 minut. Raduji se z toho, že navigace mi ukazuje stejné hodnoty. Vyrážím.
Hned na druhé křižovatce však vidím stát ve tmě blikající hasičský vůz. Osoba v hasičském na mne intenzivně mává, že nemohu jet rovně, ale že musím odbočit doprava. Poslechnu. Navigace mne informuje, že cosi „přepočítává“. Jsem zvědav na co přijde a kudy mne povede, sám nejsem schopen tak rychle změnu trasy vyhodnotit.
„Pokračujte rovně asi 2 km a pak zabočte ostře doleva“, nařizuje mi můj elektronický sluha tónem, jako by měl být mým novým pánem. Poslechnu, nic jiného mi nezbývá, náhradní cestu neznám, a chci se dostat do práce včas.
Náhle těsně přede mnou z pravé strany prosviští vůz za ostrého houkání. To je blázen, říkám si, málem by mne zabil! To jsou dneska ale řidiči! Pak mi dojde, že jsem zřejmě udělal chybu já: navigace mne nevarovala, že vjíždím z vedlejší silnice na hlavní a že bych měl dát přednost. Prostě mi jen přikázala „pokračujte rovně“ a já poslechl. Nevěděl jsem, že neumí poskytnout tak zásadní informaci. Naopak jsem si říkal, že jistě bude tak chytrá, že mne například u železničního přejezdu upozorní na stažené šraňky. Nebo po velké povodni na dočasně uzavřený most. V době online informací by to pro navigaci měla být brnkačka.
Moje přemítání opět přerušil hlas přístroje: „za 500 metrů odbočte doprava.“ Poslechnu, ale semínko nedůvěry už bylo zaseto. Vjíždím do nějaké tmavé silnice, která se po několika desítkách metrů mění v úzkou cestu v zahrádkářské kolonii. Z každé strany auta mám tak 15 cm k drátěnému plotu. Cesta náhle končí brankou do soukromého pozemku. Musím couvat. Náhle uslyším divný zvuk. To se mi o plot láme venkovní zpětné zrcátko.
„Přepočítávám“, konstatuje navigace, aniž by se mi omluvila za poškození auta. Po pár minutách se díky instrukcím nechtěně ocitám na nájezdu na D1. Sakryš, otočit se už nemohu, a na Prahu nechci. Snad nebudu muset jet až do Jihlavy. Nakonec náš nejrychlejší tankodrom opouštím na první výpadovce u Bohunic. Do práce na opačné straně Brna se dostávám přes ucpaný střed Brna s hodinovým zpožděním. Za prošvihnutí důležité obchodní schůzky přicházím o několik stovek z prémií.
Vlastně jsem dopadl ještě dobře. Navigace mne také mohla utratit v autě v chladných vodách brněnského prýglu. To by byl teprve ten pořádnej horor!
Také vás navigace někdy něčím „překvapila“? Pochlubte se v diskuzi!
