Článek
Vzhledem k tomu, že manželka měří výrazně více než 120 cm (což odpovídá vzdálenosti mezi Báďou a Bárou), a odmítá si amputovat nohy, je nucena je hodit na mou postel, a já ty své zase do vzduchu vedle mého lože. Že se v noci nevyspí nikdo, tedy kromě našich dvou psů, je jasné.
Učinili jsme pár pokusů, jak naše miláčky odnaučit skákat do postele. Zakoupili jsme jim krásné pelíšky a do nich jsme jim na noc dali pár pamlsků. Pejsci se stočili do klubíčka a po chvíli se zdálo, že spokojeně spí. A tak jsme s úlevou zalehli i my. Jenže… Miláčkové spánek pouze předstírali; jak nás slyšeli oddychovat, vkradli se tajně opět do naší postele.
Nezbylo než příště dělat, jakože spíme. Zhluboka jsme oddychovali a po očku koukali, co se bude dít. Zjištění bylo následující: Báďa se s okupací manželčiny postele nijak nemazal – plavným skokem se přemístil ze svého pelíšku na své místo u nohou, zatímco mladší Barry si to vzal zkratkou přes mé břicho neomylně na polštář manželky.
Marně jim každý večer říkáme: kluci, neblbněte, běžte do svých pelíšků! Koukají se na nás těma svýma věrnýma očima, jakože nás přeci musí chránit před různým nebezpečenstvím. No měli byste potom to srdce je z postele pořád shazovat?
Každému musí být jasné, jak asi potom mohou vypadat noční radovánky. Nechcete riskovat? Pořiďte si psa. Nebo ještě lépe dva. Pro jistotu!
