Článek
Pro všechny dnešní milovníky koní a dostihových závodů to bylo vskutku osudové ráno jinak všedního dne roku 185×, kdy si František Josef I. během ranní toalety uvědomil hroznou věc: manželka, kterou si bral před rokem, ho čím dál víc dostávala „pod pantofel“. Ano, zpočátku milovaná Bětunka, po roce už ale Alžběta, byla tou, která mu stále do něčeho mluvila, omezovala jeho styk s kamarády, a hlavně, nedávala mu žádný prostor pro jeho koníčky.
„Heuréka, koníčky!“, neskrýval císař své nadšení nad nepochybně skvělým nápadem. Nechám v Čechách postavit dráhu pro koňské závody, jakou už mají v Liverpoolu dvacet let, a vyřeším tím tři mouchy jednou ranou. Rakouské císařství bude mít stejně jako královský dvůr v Anglii své dostihy, poddaný lid v Zemích Koruny české chléb a hry, no a já, císař Svaté říše římské, budu mít alespoň jeden víkend v roce klid od císařovny, kterou pach koní, podle jejích vlastních slov, irituje nejméně od jejích dvou let. Pravidelné návštěvy dostihových závodů v Čechách, jako důvod ke každoročnímu vypadnutí z tísnivého Hofburgu, to je to, co císař pod pantoflem potřebuje jako sůl!
Jak se císař pán rozhodl, tak se i stalo. Vyslal posly, aby Čehúnům oznámili, jaké překvapení pro ně chystá. Jenže poslové se z Čech do Vídně už nevrátili. Vyslal tedy další, jenže to dopadlo stejně. Když se z Čech nevrátila ani třetí výprava, nemohl riskovat další ztráty poslů, kteří v jeho císařství začali pomalu docházet. Současně se obával i toho, že ti zbylí by k němu brzy začali natahovat ruce s požadavkem na vyšší mzdy.
Protože to nemohl dopustit, rozhodl se jet sám vlakem z Vídně do Brna, po trati, kterou nechal vystavět a otevřít o sedm let dřív. Zabije tím mouchu čtvrtou, když během jízdy do Brna zkontroluje kvalitu celé železniční stavby.
Zhruba uprostřed cesty, v Břeclavi, mu ale docvaklo, že v Čehůnech stále přežívá revoluční rok 1848, a že jak Čehúnové uslyší němčinu, otevírá se jim kudla v kapse. Co naplat, česky neuměl, a tak otočil vlak, a s celým císařským doprovodem se frčelo zpět na Vídeň.
A jak se tedy úmysl císaře Františka Josefa I. vybudovat v Pardubicích závodní dráhu donesl do Čech? V tajné staleté kronice, která je uložena ve vídeňském archivu Císařsko-královské státní dráhy, se píše cosi o tom, že tuto informaci mohli vynést směrem k české veřejnosti pouze tři osoby.
Podle věrohodných dobových svědectví připadal v úvahu buď průvodčí vlaku, ve kterém císař cestoval, nebo přednosta břeclavské stanice. Současně prameny v kronice zmiňují i jméno jistého Járy Cimrmana, v té době strojvedoucího císařského vlaku.
Mimochodem, když už jsme u jeho jména. Byl to právě Jára Cimrman, který ještě téhož roku - už jako věhlasný architekt - navrhl nejen podobu celého závodiště, ale i nejtěžší překážku na trati, legendární, a jezdci velice obávaný, Velký Taxis
Tvar a profil této překážky měl velice zajímavý vývoj. Cimrmanův první návrh Taxisu připomínal kloboukovitý tvar naší ikonické hory Říp. Jako pravý český vlastenec si však Cimrman rychle uvědomil, že tvar překážky by měl především a hlavně reflektovat tehdejší vztah Čechů k Němcům. Proto se po zralé úvaze rozhodl za touto překážkou symbolicky udělat hluboký příkop.
Závěrem je nutné dodat, a autor článku tak činní s velikou dávkou radosti, že po Sametové revoluci se vztahy mezi Čechy a Němci natolik zlepšily, že hluboký příkop za překážkou Taxis mohl být téměř zasypán. Není tedy pravda, jak se často tvrdí, že by to byla reakce na časté protesty ochránců zvířat.
Jak vážený čtenář pochopil, u zrodu Velké pardubické a Taxisova příkopu tedy stály dvě nejvýznačnější osobnosti české historie, císař František I. a legendární Jára Cimrman. Jedině těmto velikánům můžeme dnes poděkovat za to, že už příští víkend nás čekají krásné sportovní dny v Pardubicích, proslavených nejen dostihy, ale i výrobou světově proslulého perníku.
No, a to je konec pohádky.
