Článek
Sledovaná je zejména kvůli Pavlovým výrokům z minulosti, kdy Donalda Trumpa označil jako „odpudivou lidskou bytost“ a vyjádřil naději, že už mu nebude muset podat ruku. Jak se v diplomacii řeší podobné osobní animosity a co od případného setkání tváří v tvář očekávat?
Podívejme se na tři nejpravděpodobnější scénáře.
Scénář 1: Profesionální chlad a „diplomatický protokol“
V reálné mezinárodní politice emoce málokdy vítězí nad státními zájmy. Sám Petr Pavel nedávno situaci komentoval s tím, že na summitu budou oba lídři reprezentovat své země a prosazovat jejich zájmy slušným a kulturním způsobem. V tomto scénáři proběhne setkání striktně podle protokolu. Státníci si podají ruce před kamerami, vymění si zdvořilostní fráze a zaměří se na agendu summitu. Trump, jakožto pragmatický byznysmen, staré urážky často přechází, pokud z druhé strany vidí jasný přínos v otázkách byznysu či bezpečnosti.
Scénář 2: Trumpův transakční tlak a téma obrany
Donald Trump staví mezinárodní vztahy na transakčním principu („něco za něco“). Pro něj nejsou nejdůležitější dřívější komentáře politiků, ale to, zda plní své finanční závazky vůči NATO. Americká administrativa pod jeho vedením aktuálně spouští přísné prověrky toho, jak evropské státy přispívají na společnou obranu. Pokud dojde k bilaterálnímu rozhovoru, Trump pravděpodobně Pavla (potažmo celou českou delegaci) konfrontuje s tvrdými daty o výdajích na obranu. Česko se sice snaží dosáhnout požadovaných 2 % HDP, avšak v rámci aliance stále patří spíše k těm méně premiantským zemím. Trump může setkání využít k tlaku na nákup amerických zbraní (jako jsou letouny F-35) nebo zkapalněného plynu (LNG).
Scénář 3: Kontrolované ignorování
Vzhledem k tomu, že summit NATO je masivní akcí s desítkami státníků, je docela dobře možné, že k žádnému přímému rozhovoru „mezi čtyřma očima“ vůbec nedojde. Obě strany se mohou omezit na společné focení (tzv. family photo) a formální jednání u kulatého stolu. Pro Trumpa je prioritou komunikace s lídry velmocí nebo s evropskými politiky, se kterými sdílí silné osobní vazby (např. polský prezident Karol Nawrocki nebo hostitel summitu Recep Tayyip Erdoğan). Česká republika tak pro něj nemusí být natolik klíčovým bodem agendy, aby aktivně vyhledával konfrontaci kvůli starým mediálním výrokům.
Strategické zájmy mají přednost
Bývalý diplomat a poradce prezidenta Michael Žantovský připomíná, že v nejvyšší diplomacii se podobná slova obvykle nevnímají jako určující. Mnohem hlouběji sahají strategické, bezpečnostní a ekonomické vazby mezi Prahou a Washingtonem.
Výroky z minulosti sice mohou ubrat na vřelosti a znemožnit „přátelské poplácávání po zádech“, zásadní ochromení česko-amerických vztahů ale v Ankaře nehrozí. Obě hlavy státu velmi dobře vědí, že v sázce je budoucnost transatlantické bezpečnosti a stability v Evropě.
