Článek
Z diskuzí pod články na novinkách je zřejmé, že nemalá část čtenářů byla v poslední době rozladěna z některých kroků prezidenta Petra Pavla. Zatímco jedni mluví o jeho odvaze, druzí ho obviňují z pokrytectví a licoměrnosti.
Nejvíce byla zmiňována jeho podpora sudetoněmeckému krajanskému sdružení, která spočívala například v jeho záštitě srazu sudetských Němců v Brně v květnu tohoto roku. Jeho dojetí nad utrpením Němců vyhnaných z Československa po válce po právu rozčilenými Čechy bylo v podivném kontrastu se stejnou mírou dojetí nad tragickým osudem lidických mužů, žen a dětí z Němci vypálených Lidic.
V diskuzích na internetu se Pavel dočkal tvrdého odsudku: od umírněných sdělení, že v příštích prezidentských volbách nedostane hlas, až po tvrzení, že před lidmi prý hraje dvojí politiku, která mu je prý vlastní v celé jeho profesní a politické kariéře.
Jenže věc není tak jednoduchá. Na kroky Pavla Petra lze nahlížet dvojím způsobem a záleží na tom, jaké hodnoty člověk staví na první místo.
Pokud někdo v jeho chování vidí odvahu, pak je to člověk, který u našeho pana prezidenta především obdivuje „projev síly“. Totiž dotknout se tématu nespravedlivého odsunu Němců z české kotliny je v české politice stále velké tabu, a tomu kdo to dělá to zpravidla přináší ztrátu politických bodů.
Pokud to prezident přesto udělal a zároveň uctil Lidice, pak by měl být vnímán spíše jako člověk, který se nebojí říkat nepříjemnou pravdu. Protože tím říká: „Nacisté spáchali strašné zločiny (nejen Lidice), ale to nás tehdy neopravňovalo k tomu, abychom se po válce chovali krutě k nevinným (divoké odsuny a brutální napadání německého obyvatelstva u nás).“ Pro tuto skupinu je to odvaha přiznat vlastní chyby bez ohledu na politické následky.
Naopak poměrně výrazná skupina lidí u nás posuzuje chování pana prezidenta jako zradu a pokrytectví, a jako snahu zavděčit se všem. Kritici říkají: „Nemůžete v pondělí litovat ty, kteří válku a Lidice způsobili (Němce), a v úterý litovat jejich oběti - občany starých Lidic.“ Pro ně to vypadá, jako by prezident hrál hru na obě strany – doma v Lidicích mluví jako český vlastenec, ale navenek mluví tak, aby se líbil i v Německu. Podle nich tím devalvuje uctění lidických obětí.
Jak celou věc rozseknout? Řešení neexistuje, protože neexistuje jeden „správný“ výklad prezidentova chování.
To, zda ho lidé označí za pokrytce, nebo za odvážného státníka, závisí čistě na jejich vlastním pohledu na historii a na tom, zda dokážou obě tyto události vnímat odděleně, nebo zda je vidí jako pevně spojené nádoby. Také závisí na tom, zda člověk považuje poválečné události za uzavřenou a ospravedlnitelnou kapitolu, nebo za ránu, kterou je i po desetiletích nutné morálně nějak reflektovat.
Shrnuto: Pro příznivce je Petr Pavel státníkem, který se nebojí pohlédnout do složitých stránek historie přímo, odmítá černobílé vidění světa a staví lidská práva nad nacionální sentiment. Naopak pro kritiky je toto chování necitlivé k obětem nacismu, riskuje relativizaci válečných událostí a narušuje tradiční český pohled na poválečné uspořádání.
Pro mladší generace je druhá světová válka stejně „aktuální událostí“ jako byla Bitva na Bílé hoře a následná Třicetiletá válka. Některé věci prostě k urovnání potřebují čas, možná i celé generace. Cesta k usmíření Čechů a Němců totiž nevede přes dekrety a slovní ekvilibristiku, ale přes dlouholeté vzájemné kontakty a ekonomickou a kulturní spolupráci.
