Článek
Nebudu popisovat tříměsíční období abstinence, kdy chuť na cigaretu - zejména v prvních dnech roku - byla jedním slovem strašná a překonat ji vyžadovalo obrovskou vůli a sebekázeň. Snad jen podotknu, že už ke konci března mne téměř přešly každodenní nutkavé myšlenky na cigaretu. Přestal jsem dokonce „polykat sliny“ v přítomnosti lidí se zapáleným cígem v puse, a už jsem nezažíval „ztráty nálady“ kvůli tomu, že oni mohou kouřit a já ne.
Bylo poslední březnové pracovní pondělí, když mi na cestě do práce zničehonic ohromně ztěžkly nohy, jako kdyby mi na ně někdo nazul boty z olova. V první chvíli jsem nebyl schopný udělat jediný krok dopředu. Okamžitě jsem věděl, kolik uhodilo, ale domníval jsem se, že to, co mne asi postihlo, nějak rozchodím. Dostal jsem se ještě do práce, ale tam už jsem se začal silné potit a trpět nedostatkem vzduchu. Silně cvakajícími zuby jsem se ještě snažil požádat kolegyni, aby mi zavolala záchranku.
Pak už to šlo ráz naráz. Převoz rychlou na urgentní příjem ke svaté Anně v Brně, operace, při které jsem sledoval průběh zavádění stentu drátem od třísel až k poškozenému místu u srdce.
Po asi půlhodinové operaci bylo potřeba vstupní ranku zacelit, což provedl na mně ležící lékař svojí sevřenou pěstí, kterou tiskl tepnu tak, že po čtvrthodině bylo možné na místo vpichu přiložit těžký pytlík s pískem. Bylo mi důrazně doporučeno, že se nesmím v příštích 24 hodinách hýbat, jinak že se bude muset procedura s pěstí a pískem opakovat. Nikdy v životě jsem neležel tak poslušně na zádech celý den!
Na pokoji jsem nebyl sám, byli tam ještě další dva pacienti po stejném zákroku. Šokovalo mne zjištění, že i oni se rozhodli přestat s kouřením přesně na Silvestra. Doktor, který nás slyšel, zbystřil a povídá: „chlapi, vy jste se zbláznili! To si fakt myslíte, že když dvacet let prohulíte jednu, dvě krabičky denně, a pak naráz přestanete, že se proti tomu vaše tělo nevzbouří?“
Když jsem se vrátil z nemocnice domů a vyprávěl manželce, příbuzným a dalším známým, co nám tehdy doktor řekl, nikdo mi nechtěl věřit - prý jsem si vše vymyslel. Věřit mi nemusíte ani vy, čtenáři, ale stejně ve mně zůstal ten pocit, že přestat s kouřením ze dne na den bylo mým nejhorším rozhodnutím v životě. Příště bych už stejnou chybu neudělal. Jenže žádné příště se konat nebude; s cigaretami jsem definitivně skoncoval.
Ale stejně mi ta tehdejší - draze zaplacená - osobní zkušenost vrtá hlavou. Opravdu jsme si všichni tři způsobili infarkt jen tím, že se našim tělům nelíbil totální nedostatek nikotinu? Nebo to byla pouhá náhoda? Proto by mne velice zajímalo, zda někdo nezažil to samé nebo neslyšel o podobném případu. Pokud by byla pravda, že náhlou abstinencí spíše tělu uškodíme, možná by se dalo změnou přístupu v odvykání kouření předejít mnoha zbytečným infarktům. Těším se na vaše názory v diskuzi.
