Článek
Je-li tedy pro něj něco ještě horšího než Vánoce, je to Tříkrálová sbírka. V ní se totiž levné plastové propisky nebo kolečka do nákupních košíků koledníkům zpravidla nedávají. Ti chtějí peníze. PENÍZE!
Byl 9. leden, když Ivan uviděl z okna svého přízemního domku na konci ulice tři malé postavy v bílých prostěradlech s papírovými korunami. Už je to tady!, polil ho smrtelný pot. Novoroční sbírka! Okamžitě pozhasínal všechna světla (jednu 10W úsporku) a v oknech stáhl žaluzie.
Jeho manželka, která brzy ráno odešla do práce, mu sice zanechala na botníku pro koledníky připravenou stokorunu, ale Ivan s ní měl úplně jiný plán. „Proč dávat stovečku komusi cizímu, když za ni můžu mít dvě pivka?“ říkal si.
Přes staženou roletu viděl, jak koledníci už zvoní u dveří sousedky naproti. V té chvíli ho napadla geniální myšlenka: stát se neviditelným. Protože věděl, že koledníci jsou vytrvalí a klidně drze nakukují do oken, lehl si rychle na studenou zem pod okno a pro jistotu přestal dýchat.
Náhle uslyšel klepání na své dveře. Krve by se v něm nedořezal. Od 9. ledna, kdy mu přišel poslední důchod nemohl myslet na nic jiného, než až mu přijde zase další. Teprve čekám peníze a nemám na rozdávání, v duchu si mumlal pro sebe.
Opět se ozvalo klepání, tentokrát mnohem důraznější. Když konečně ustalo, vydržel ležet na zemi ještě dalších deset minut a pak se celý zmodralý postavil, aby si lokl chybějícího kyslíku. Uff, oddychl si, první nebezpečí v tomto roce bylo zažehnáno. Jo, kdyby byl prezidentem Okamura, tohle žebrání na ulici by zarazil!, vykřikl spravedlivým rozhořčením.
Toho dne se soused svého důchodu nedočkal. Asi jste se dovtípili, že za dveřmi nestáli koledníci, ale pošťák s penězi.
Ponaučení z příběhu? Příště se pořádně podívej, kdo je za dveřmi…
A nebo víte co? Pojďme si zahrát hru! Jaké ponaučení byste z příběhu měli vy? Své návrhy posílejte do diskuze pod článkem.
