Článek
Co se ale nevědělo, jak přesně tato spolupráce vypadala, zda na někoho konkrétního opravdu donášel a jak aktivní sám byl. Archivy StB ukázaly, že informace, které StB získávalo, byly zásadní. Podle svazků, které se dochovaly, to vypadá, že současný ministr kultury „donášel“ i na ty, kteří mu věřili.
Když začal spolupracovat s STB, bylo mu pouhých 21 let. Rychle se vetřel do pražského undergroundového hudebního prostředí, které navštěvovali umělci, mladí lidé i uživatelé drog. Podle vlastních slov řekl, že ho estébáci vystrašili k smrti, a že by udělal všechno, co chtěli. A tak STB předával důvěryhodné zprávy, které se týkaly punkové mládeže, a drobné kriminality (malování po zdech), i mejdanů, na kterých se kouřila marihuana. Za tuto „pomoc“ StB dostával různé odměny, například 500 Kč, což byla tehdy téměř třetina měsíčního platu.
Důsledky jeho udání byly různé: někteří studenti byli vyloučeni ze škol, jiní byli předvoláváni na Bartolomějskou. Udání zasáhlo i Martina Semráda, vyhozeného z pedagogické fakulty.
Z let 1984 - 1985 se dochovalo celkem 77 agenturních záznamů, což jsou asi 4 záznamy na měsíc. Ty svědčí o Klempířově velké aktivitě. Po jednom roce Klempíř spolupráci s StB ukončil. Zachránila ho prý Ivana, vnučka komunistického prominenta Korčáka, s kterou chodil, a která též kouřila marihuanu, a měla strach, že se to StB dozví.
Motoristé si svého člověka chrání: podle ministra Macinky je Oto Klempíř „dobrý člověk.“ Klempíř pak sám říká, že se „všem poškozeným omluvil a svým trýznitelům už odpustil“.
Na místě je otázka: proč je naše společnost tak netečná k tomu, že ve vládě sedí – minimálně jeden - spolupracovník StB? Proč jí to přestalo vadit?
Více než třicet sedm let po sametové revoluci se česká politika ocitá v paradoxním stavu. Zatímco počátkem 90. let byla pouhá zmínka o vazbách na Státní bezpečnost (StB) okamžitou politickou stopkou, dnes nad přítomností bývalých spolupracovníků či agentů v nejvyšších patrech politiky velká část společnosti jen pokrčí rameny.
Jak se stalo, že zásadní morální princip postupně vyšuměl do ztracena?
V devadesátých letech dominoval politice morální rozměr, jejím představitelem byl Václav Havel. Tehdejší lustrace byly vnímány jako klíčový krok k očistě společnosti.
Jestliže pro starší generaci, zkoušenou přímou zkušeností s režimem, šlo o otázku osobní spravedlnosti, u mladších či pragmatičtěji založených voličů se morální témata postupně odsunula na druhou kolej. Lidi začalo více zajímat, zda politik dokáže řídit stát, umí snížit daně, postavit dálnice nebo zajistit stabilní důchody. Z politiky se vytratila stranická ideologie, tradiční strany začaly nahrazovat různá hnutí a nesourodé koalice, a hlavně v ní začal dominovat politický populismus. Značně velká část společnosti uvěřila v čistou nezištnost bohatého člověka, který kromě obrovské firmy vlastnil i různá média, pomocí kterých se snažil vykládat realitu po svém a slibovat v nich „lepší zítřky“. Morální profil byl (už tehdy) vytlačen populistickým technokratem.
Čas je v tomto ohledu neúprosný. Pro výraznou část současné populace je komunistický režim a působení StB jen kapitolou z dějepisu, nikoli prožitým traumatem. Prvovoliči a mladší ročníky nemají s totalitou žádnou osobní zkušenost. Pamětníci, pro které byla tato otázka absolutní prioritou, se stávají menšinou.
Během tří dekád bylo téma spolupracovníků StB zneužito v nespočtu politických bojů. Kdykoliv bylo potřeba někoho diskreditovat, vytažení reálné či smyšlené složky bylo nejsnazší cestou. Tato nadměrná nadužívanost vedla k takzvané symptomatické únavě paměti. Kladení nálepek „agent StB“ v médiích a debatách zevšednělo natolik, že veřejnost vůči tomuto obvinění postupně otupěla.
Kdy se to vlastně pokazilo? Zlom nenastal v jediném konkrétním momentu, ale šlo o pozvolný proces. První trhliny se objevily již na konci 90. let během opoziční smlouvy, kdy se politická kultura výrazně posunula od ideálů k čistému utváření moci. Konečnou ranou pro systémové odmítání minulosti pak byla dekáda po roce 2010.
Společenská naštvanost na tradiční korupční kauzy demokratických stran vytvořila prostředí, ve kterém byli voliči ochotni odpustit i StB minulost, pokud dotyčný politik slíbil „zatočit s dosavadním chaosem“. Minulost spojená s StB byla převálcována frustrací ze současnosti.
A co to o nás vypovídá? Netečnost k minulosti politiků není selháním jednotlivců, ale odrazem celkového stavu společnosti.
Velká část společnosti rezignovala na vyšší etické principy v politice a preferuje okamžitý materiální prospěch před dlouhodobými hodnotami. Pokud společnosti nevadí lidé spjatí s dřívějším represivním aparátem v čele státu, říká se tím vlastně jediné: morální integrita už není podmínkou pro výkon moci.
A to je špatné. Moc špatné.
Anketa: Upřednostňujete jako voliči odbornost před čistým morálním profilem?
Anketa
Zdroje:
