Článek
K prvnímu železničnímu neštěstí v době adventu došlo ve čtvrtek 21.12.1950 u obce Podivín na Břeclavsku.
V Podivíně tehdy už za tmy nastoupilo do autobusu mířícího do Velkých Bílovic několik desítek lidí.
Očitá svědkyně podivínské tragédie, paní Zacharová, vzpomínala:
"Autobus byl tak přecpaný, že jsem se nemohla ani hnout. Bylo v něm určitě kolem devadesáti lidí. Něco před půl šestou jsme přijeli ke staženým závorám. Naproti přes šraňky stál nákladní vůz. Když kolem projel nákladní vlak, hradlář zvedl závory. Nákladní auto se rozjelo proti nám, ale přejezd byl úzký, a tak náš řidič zastavil, aby mu dal přednost. Náklaďák projel, a vzápětí se ozvala strašná rána. Hradlář přehlédl, že za předešlým vlakem mířila rychlíková souprava z Bratislavy do Prahy.
Po děsivém nárazu jsem vyletěla oknem ven a dopadla hlavou na koleje. Všude kolem kusy těl, nářek zraněných, spousta krve, zmatek. Rychlík totiž autobus rozpůlil a táhl ho po kolejích ještě desítky metrů. Přesně na Štědrý den se konal v Podivíně státní pohřeb, kterého se účastnilo přes 5 tisíc lidí"
jedna z obětí podivínské tragédie
Při tomto neštěstí, které bylo třetí nejtragičtější u nás, tehdy zemřelo 34 lidí a dalších 56 bylo zraněno. Viník nehody, signalista, který byl odpovědný za zajištění bezpečnosti na železničním přejezdu, byl odsouzen k pěti letům vězení. Dostal nejvyšší trest, který v té době byl možný.
Druhá železniční nehoda se stala ve čtvrtek 24. prosince 1953 u Šakvic, obce ležící též na Břeclavsku.
Při ní došlo k osudové srážce rychlíku R4 jedoucího z Prahy do Bratislavy s osobním vlakem Os. 718 přesně na Štědrý den roku 1953 u vjezdového návěstidla železniční stanice Šakvice.
Následky nehody byly děsivé. Bylo při ní usmrceno na 106 osob, těžce a lehce poraněno bylo 102 osob. U osobního vlaku Os 718 bylo zničeno osm osobních a jeden služební vůz. U rychlíku R4 byla poškozena lokomotiva, dva vozy byly zničeny a jeden těžce poškozen. Železniční svršek o délce 150 m byl poškozen. Škoda na železničních vozidlech byla odhadnuta na tehdejších 5 milionů Kč a škoda na železničním svršku částkou asi 60 000 Kč.
O této nehodě vzpomíná pan Gottland ve své knize „Hořké vzpomínání“, která vyšla v roce 1999.
„Blížily se Vánoce 1953 a z domovů přicházely dotazy, zda je naděje, že se dostaneme k rodinné štědrovečerní večeři a stromečku, tedy zda dostaneme dovolenou. Do poslední chvíle jsme se nedozvěděli, zda dostaneme dovolenku, či ne. Až 23. prosince, když už odjel autobus do Plzně, nám některým byly dovolenky vydány.
Rychle se převléknout, připravit, ale teď byl problém, jak se dostat z Líně do Plzně k rychlíku na Prahu. Byli jsme bezradní a zoufalí. V tom přiběhl pétépák Čejka, že nás vezme řidič Armabetonu nákladním autem do Plzně. A tak v prosincovém mrazu jsme se vezli náklaďákem a zoufale sledovali hodinky, zda rychlík stihneme, či ne.
A stihli jsme ho. Byl předvánoční nával a až do Prahy jsme stáli v chodbičce vagonu. Nevadí! Ale na Vánoce budeme doma! Z Prahy do Brna jsme přece jen už seděli. Pro společný směr cesty jsme se, krajané, dali dohromady. Pétépák Čejka byl z Moravského Žižkova u Břeclavi. Frantík Balůs z Mutěnic a já z Čejče. Poněvadž musím v Zaječí přestupovat, z Brna už musím jet osobním vlakem.
Jeho odjezd z Brna má velké zpoždění. Franta Balůs veze domů košík, ve kterém mu jeho matka poslala z Kateřinských hodů hodový koláč s nějakou tou mutěnickou tekutou přílohou. U vlaku je velký nával, při kterém je Balůs s tím košíkem i s Čejkou vytlačen do nějakého zadnějšího vagonu a jsme takto od sebe odtrženi.
Naproti mně sedí mladý fešný desátník s odznakem vzorného vojína a říká mi, že máme společnou cestu. Ptám se ho, odkud mne zná a odkud je. Říká mi, že je z blízkých Brumovic. Byl jsem překvapen, že mne zná. Možná ze Sokola či sportu, anebo z obchodu? Je hodnostně vyšší, tak se nechci moc vyptávat.
Cestou lidé ve stanicích vystupují, ve vagoně je už přeci trochu volněji. Desátník si čte Československého vojáka a pochutnává si na oplatkách, čímž mi připomíná, že jsem už od rána nejedl a je hodina po půlnoci, vlastně už je Štědrý den. Ve stanici Popice vystupují dvě děvčata a falešně zpívají. To mne zvedlo z lavice a šel jsem se podívat k oknu, kdo má odvahu tak falešně zpívat. Protože jsem byl dlouhým cestováním nasezený, zůstal jsem stát u okna a díval se po ostatních cestujících. Zaregistroval jsem ještě, že stojíme mimo stanici Šakvice a že po druhé koleji se mihl rychlík jedoucí od Břeclavi. A pak už nevím nic…
Nevím ani, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Je zajímavé, jak se vám vědomí vrací po kousíčkách. Znovu upadáte a znovu se vynořujete k vědomí. Když už je probrání intenzivnější, tak začínám vzpomínat, kde to jsem. Přece jsem jel ve vlaku, ale jak to, že pod sebou cítím zem s popraškem sněhu? Chci se zvednout, ale cítím, že na mě něco leží, nějaké plechy a desky, či co, a také mám v páteři velkou bolest. A kolem tma a ticho. Znova se na chvíli ztrácím.
Najednou slyším nějaké hlasy, a tak volám o pomoc. Dva muži jdou po hlase a odstraňují zřejmě trosky vagonu, berou mne mezi sebe a přes všelijaké překážky kluzkým svahovým terénem mne nesou do předního vagonu našeho osobního vlaku, kde jsou sice vytlučena okna, ale jinak je vagon celý. Pracně mě dostávají nahoru.
Potřebuji použít WC a prosím, aby mi to umožnili. Na WC je roztříštěné zrcadlo, ale i přesto vidím překvapen, co se se mnou stalo. Hlava, obličej i vojenská blůza plná krve, temeno téměř skalpované, pod nosem mám vraženou širokou třísku, poraněnou ruku. Bolest v páteři a v odraženém rameni.
Muži mne berou a nesou mne do prvního kupé s čalouněnymi lavicemi. Vidím, že na druhé lavici leží mladý aktivák, chodidla s kotníky se mu z lavice houpají na tehdejších vojenských spodkách s tkaničkami a má rozdrcenou bradu. Ptá se mne, zda nemám revolver, abych ho raději zastřelil, stále naříká. Pétépák a mít revolver? Je z Prietrže u Senice a jestli jsem mu dobře rozuměl, jmenuje se Pagáč.
Na zemi mezi lavičkami leží voják s divně poskládanymi končetinami, zřejmě zpřerážené a není mu pomoci. Sténání slyšíš i z okolních kupé. Okno rozbité, venku mráz. Po určité době přichází lékař se zdravotní sestrou, prohlíží rány a říká, že s tím on tady nemůže nic dělat a tak mi hlavu jen tak lehce ofáčuje.
Venku už je slyšet ruch. Po 5. hodině ráno přichází řada i na nás a muži s nosítky berou Pagáče a pak i mne. Vlak je v hlubokém úvozu a nosiči po zasněženém a kluzkém svahu nejsou schopni nás vynést nahoru, kde jsou sanitky. Musí přijít hasiči, kteří hází lana, kterými se nosiči uvážou a takto společně se s námi dostanou nahoru a do sanitek. Terén osvětlují nahoře stojící hasičská auta.
Ve vojenské sanitce je nás víc a veze nás do brněnské nemocnice U Milosrdných bratří. Příjem, nacionále, informace o bydlišti rodiny a hned na rentgen. Poraněné čtyři obratle páteře, bohudík, kosti na jiných místech odolaly. Pak na operační stůl, kde hodně práce dá čištění ran, především na skalpované hlavě, kterou mi pan doktor štupuje třiceti šesti stehy. Snad nejvíc bolestivé je odražené rameno, je nutno počítat s delší léčbou těžkého otřesu mozku.
Když mne po operaci přivezli na pokoj, domnívali se ostatní pacienti, že přivezli nějakého maharadžu, neboť jsem měl na hlavě z obvazů velký turban a vidět mi byly jen oči. Tam teprve jsem se dozvěděl, že na náš stojící vlak zezadu najel 92kilometrovou rychlostí rychlík, ve kterém strojvedoucí i topič usnuli. Bylo to největší železniční neštěstí v Evropě. Mrtvých bylo hodně přes stovku a v tisku nebyli uvedeni ti, co zemřeli v sanitkách nebo v nemocnicích.
Pochopitelně, že takové neštěstí způsobilo na celé jižní Moravě a západním Slovensku, odkud většinou cestující byli, veliký rozruch. Citlivé to bylo především tím, že se to stalo na Štědrý den, když si lidé mají přát Šťastné a veselé. Pro mnoho rodin to byly bolestné a smutné Vánoce. Nebudu zde popisovat dopad neštěstí na moji rodinu. Při návštěvě manželky v nemocnici jsem ji žádal, zda by mohla zjistit, jak dopadl onen naproti sedící desátník z Brumovic. Zjistila, že je mrtvý a jmenoval se Koníček.
Byl jsem překvapen, když mne v nemocnici už 26. prosince navštívil pétépák, výborný kamarád a charakterově pevny člověk Felix Vrůbel z Bašky, který na veliteli po informacích z rádia si vymohl dovolení, aby jel do nemocnice zjistit můj stav i stav ostatních pétépáků. Už věděli, že oba kamarádi Balůs a Čejka jsou mrtví. V mnoha obcích té oblasti bylo plno smutných pohřbů.
Asi 12. ledna 1954 mi přišla do nemocnice zpráva, že k 15. lednu 1954 jsem z výjimečného vojenského cvičení propuštěn a shodou okolností si mne 15. ledna, tedy přesně po 365 těžkých a zlých dnech, manželka vezla domů k dalšímu domácímu ošetřování a rehabilitaci. Přišel i otec onoho vzorného desátníka, aby se dozvěděl, jaké byly jeho poslední chvíle. Dozvěděl se též, že v našem vagonu bylo podle nalezených dokladů a zavazadel 34 civilů a 17 vojáků. Z těchto 51 cestujících jsem byl do nemocnice jako raněný odvezen jenom já. Jak malinko scházelo a mohl jsem tragicky skončit také. Moc smutné štěstí!"
Nehodu způsobil opilý strojvůdce rychlíku, když rychlou jízdou dojel předešlý vlak a prudce do něj zezadu narazil. Stěží uvěřitelnou skutečností byl fakt, že ve vlaku v Šakvicích se nalézalo hned několik cestujících, kteří byli účastníky též železniční nehody u Podivína.
Jan Svoboda, šakvický kronikář vzpomíná: „Viděl jsem pobíhat zmatené lidi, bylo to strašné. Vojáci obstoupili místo havárie. Lidi totiž okrádali mrtvé, brali jim hodinky, peněženky. Velkou ironií osudu bylo, že ve vlaku také cestovalo pár lidí, kteří přežili nehodu u Podivína v roce 1950“.
Viníci této železniční nehody, která byla druhou největší u nás, byli odsouzeni k několika letům vězení, konkrétně strojvedoucí rychlíku, který byl pod vlivem alkoholu, byl odsouzen nepodmíněně k pěti letům vězení. Opilý topič rychlíku byl též odsouzen k pěti letům odnětí svobody.
K třetí tragické železniční nehodě došlo v pátek 11. prosince 1970 u malé obce Řikonín na Tišnovsku.
Stala se na železniční trati Brno – Havlíčkův Brod před sedmou hodinou ranní na kolejišti viaduktu Kutina. Došlo při ní k pádu dvou osobních vozů mezinárodního expresu č. 57 Panonia z viaduktu do údolí říčky Libochovky. Někdejší neštěstí u Řikonína si vyžádalo život 31 cestujících, až na jednoho šlo o polské občany. 18 cestujících bylo zraněno. Jak k tomu došlo?
Do nákladního vlaku, který vyjel ze stanice Nihov směrem na Řikonín, a musel zastavit před vjezdovým návěstidlem u viaduktu Kutina, narazila zezadu lokomotiva, která vyjela ze stejné stanice o pár minut později. Nárazem došlo k vykolejení posledních osmi vagonů nákladní soupravy, přičemž některé z nich se dostaly až na protisměrnou kolej. Po ní ale od Brna přijížděl o dvacet minut zpožděný mezinárodní expres Panonia R57, který vrazil do stojících vagonů plnou rychlostí.
Po střetu došlo k poškození lokomotivy rychlíku a k odtržení prvních dvou vozů tažených za lokomotivou - lůžkového a jídelního vozu. Tyto dva vozy spadly z viaduktu z výšky 36m do údolí říčky Libochovky nedaleko osady Kutina.
Podle osobních svědectví se v potoce válely pivní bečky, nákladní vagony a všechno možné. Smutnou skutečností bylo, že na místě zdraví okrádali mrtvé, uhlídat se to dalo těžko, a všude panoval děsivý zmatek. Trosky se musely opatrně rozebírat, protože hrozilo, že z mostu spadne další vagon na záchranáře dole.
Práce na vyproštění obětí - většina z nich byla z jídelního vozu - trvaly nepřetržitě dva dny a dvě noci. Byla nasazena i armáda, a snad mohu nyní prozradit, že vojákům byl podáván alkohol, aby tu hroznou práci vůbec mohli zvládnout (alespoň tak mi to říkal můj otec, který se podílel na vyprošťovacích pracích).
Viníci nehody, která byla čtvrtou největší u nás v historii železnice, byli potrestáni odnětím svobody na několik let. Hláskařka z Níhova, která nečekala na odhlášku z Řikonína, a v pustila lokomotivu na kolej za nákladním vlakem stojícím na viaduktu, a výpravčí z Řikonína skončili ve vězení. Výpravčí si odseděl čtyři roky za mřížemi, hláskařka, která ironií osudu sloužila svoji první samostatnou službu, šest let.
Donedávna byl na místě neštěstí pomník ve tvaru dvou zkřížených vagonových náprav, ten byl ale odstraněn, a tak tragickou událost, čtvrtou největší na železnici u nás, kterou podle šetření způsobilo porušení mnoha dopravních předpisů (vyslání vlaků krátce po sobě po stejné koleji, nepoužití žádných prostředků k varování přijíždějícího rychlíku v protisměru, atd.) připomíná kříž umístěný na jedné z podpěr viaduktu a malá pamětní deska.
Všechny tyto nehody byly způsobeny lidskou chybou, ale i tím, že tehdejší tratě neměly dostatečné zabezpečovací zařízení anebo provoz byl veden pouze po jednokolejce. Staly se v období adventu, kdy jak cestující, tak pracovníci dráhy už víceméně žili vánočními svátky. Spousta lidí se jich bohužel nedožila.
Absolutně nejhorší nehodou na železnici pak byla nehoda u Stéblové, o které jsem psal již dříve na Médiu.cz v tomto článku.
Zdroje:
vlaky.net
iDnes.cz
denik.cz
zeleznicar.cd.cz
ct24.ceskatelevize.cz
WIKIPEDIA
napsáno dříve pro web mojebrno.jecool.net (upraveno a zkráceno)
