Článek
Mí sousedé jsou od doby, kdy se starostování ujal pan Engliš, rozděleni na dvě nesmiřitelné frakce: „Pokrokáře“ (kteří by na návsi nejraději viděli sdílené koloběžky a biopotraviny, a kvůli tomu sepisují petice a každý měsíc před hasičkou svolávají demonstraci) a „Tradičníky“ (kteří stále věří, že cokoli modernějšího než traktor Zetor je dílo pekelné).
Loňský začátek léta se obec stala svědkem konfliktu, určitě největšího od roku 1805, kdy zde proběhla slavná bitva tří císařů. Předmětem konfliktu byla stará třešně na hranici pozemků pana Pavlíčka (Pokrokář) a pana Turečka (Tradičník).
To bylo tak: když třešně dozrávaly, oba sousedé vyrazili k plotu. Pavlíček, který zrovna slezl ze své silné motorky, direktivně prohlásil směrem k panu Turečkovi: „Turečku, ty třešně musíme otrhat v souladu s udržitelným rozvojem a férovým dělením zdrojů!“ Tureček mu naštvaně odsekl: „Prdlajs! Už můj děda razil heslo, že čí je stín, toho je i plod. A stín padá na můj kompost, ty liberále!“
Slovo dalo další slovo a za pět minut už na sebe pokřikovali přes laťkový plot hesla o suverenitě, inkluzi, diktátu z Bruselu a ceně kostkového másla v roce 1989. Atmosféra houstla. Došlo to tak daleko, že Pavlíček začal kolem stromu natahovat neviditelnou „hranici hodnot“ a Tureček mu zase hrozil, že nad třešní vyhlásí „bezletovou zónu pro špačky a podzvukové L-29“.
Zatímco se pánové Pavlíček a Tureček hádali, jestli je třešeň symbolem národní hrdosti, nebo globálního oteplování (na Ukrajinu nedošlo), objevila se paní Žillerová z protějšího domu. Bez jediného slova, s klidem anglické královny, přistavila žebřík, a přes svou poněkud korpulentní postavu během deseti minut hbitě otrhala ty nejlepší kousky do velkého plechového kýble a odešla.
Oba znesváření kohouti zmlkli a nevěřícně na ni zírali. „Žillerko! Co to děláte? To je politicky nekorektní a proti zavedeným tradicím!“ zařvali sborově.
Paní Žillerová se otočila ve vratech a s úsměvem k nim prohodila: „Zatímco vy dva jste řešili, komu patří pravda, já jsem vyřešila, co bude k večeři. Pozvala bych vás, jenže vím, že byste se u jednoho stolu maximálně shodli na tom, že mi ta připálená buchta narušuje ústavou zaručená práva.“
Poučení z příběhu? „Když se dva perou, třetí se směje“. Nakonec si totiž pochutnal na buchtách s třešněmi starosta Engliš.
