Článek
Buenos dias, Česko: všichni jsou (ještě) v Mexiku, ale naši kluci po prohraném zápase s Mexikem 0:3 balí kufry a letí domů. A s nimi 6 až 7 tisíc fanoušků, kteří se marně snažili překřičet mexickou přesilu v ochozech aztéckého stadionu.
Internetoví experti teď budou žádat hlavu trenéra Miroslava Koubka, kritizovat jeho taktiku a svalovat vinu na domnělý nedostatek talentu či nasazení samotných fotbalistů. Jenže pravda je tentokrát úplně jinde. Hráči na to měli. Trenér dělal, co mohl. Ale prrr! Skutečným důvodem, proč naše reprezentace balí kufry předčasně, je toxické nastavení české veřejnosti.
Za neúspěch totiž nemůže nikdo jiný než český fanoušek a jeho chronická, hluboce zakořeněná skepse. Tečka. Abychom pochopili, co se na šampionátu doopravdy stalo, musíme opustit rigidní svět gólů, bodů a vteřin a podívat se na sport skrze ezoteriku a zákony kvantové mechaniky.
Fotbalový zápas není jen fyzickým měřením sil. Je to obrovský střet energií, kde myšlenky milionů lidí fungují jako neviditelný, ale extrémně silný magnet. Zatímco fanoušci v jiných zemích (např. v Jižní Americe nebo na Balkáně) pohánějí své týmy bezbřehou, až fanatickou vírou ve vítězství, typický český příznivec usedá k obrazovce s úplně jiným nastavením.
„Zase dostaneme nakládačku.“
„Na tyhle kluky se nedá koukat.“
„Postoupit? Leda zázrakem.“
Poznali jste se v nějakém z výše uvedených výroků?
Tento masivní příval pochybností, sarkasmu a negativních očekávání vytváří kolem národního týmu těžký energetický egregor - kolektivní myšlenkovou formu. Když miliony lidí v jeden moment vysílají do éteru energii strachu z prohry, tato síla se materializuje přímo na hřišti.
Zákon přitažlivosti nelze oklamat: Vesmír nerozlišuje mezi tím, co si přejeme, a tím, na co intenzivně myslíme. Pokud celý národ podvědomě očekává selhání, vesmír mu toto selhání doručí. Koubek a hráči jsou tedy oběťmi české malosti.
Kouč Koubek mohl vymyslet sebedokonalejší taktiku. Hráči, kteří mají ve svých klubech skvělou formu a individuálně na světovou špičku rozhodně mají, mohli dřít do úmoru. Jenže jakmile vyběhli na trávník, museli kromě jedenácti soupeřů čelit ještě milionům neviditelných závaží, která jim na nohy uvázali vlastní lidé doma u televizí.
Skeptický český fanoušek svým přístupem doslova vysál z týmu vítěznou auru. Každý povzdech u piva, každý jízlivý komentář na sociálních sítích fungoval jako energetické rituální bodnutí pod žebra. Mužstvo, které mělo vnitřní kapacitu a talent na to, aby šampionát vyhrálo, tak pod tíhou této národní negativity nakonec morálně i fyzicky zkolabovalo.
Čeští fanoušci jsou občas velmi skeptičtí
Chceme medaile? Musíme změnit své vibrace. Je načase přestat kritizovat a vyhazovat trenéry a nadávat na špatné přihrávky. Pokud chceme, aby český fotbal někdy dosáhl na samotný vrchol, musíme začít u sebe. Dokud se jako národ nenaučíme své reprezentaci věřit bezpodmínečně, s čistým srdcem a vysokou vibrační energií, budeme dál prohrávat zápasy, které byly předem vyhrané.
Příště, snad dříve než za dalších dvacet let, až naši fotbalisté nastoupí k zápasu na mistrovství světa, nechte vážení čtenáři a fandové fotbalu skepsi v předsíni. Protože ten největší gól do vlastní sítě střílíte svými pochybnostmi vy sami.
Trenér a fotbalisti za neúspěch na letošním šampionátu fakt nemohou!
Poznámka: Tento článek je satira. Jeho cílem není dotknout se rozjitřených emocí členů našeho reprezentačního i realizačního týmu, a už vůbec ne skutečných fanoušků českého fotbalu.
