Článek
V Maďarsku prý vláda letos zakázala červnový „pochod hrdosti“. Tyto pochody pořádá komunita LGBTQIA+, na kterých chce upozornit na fakt, že sexuální odlišnost není úchylka, a že svět je mnohem barevnější a pestřejší než si často myslí konzervativnější část společnosti.
Po pádu železné opony se i u nás začaly rychle projevovat liberální postoje. A tak od počátečních nesmělých návrhů homosexuálů na možnost uzavírání nějakého typu zákonného formálního vztahu se brzy dospělo až k praxi uzavírat „registrovaná partnerství“. Ta sice umožňují mj. po zemřelém partnerovi dědit, ale do nedávné doby neumožňovala výchovu dětí homosexuálními páry. Proto sílil tlak gayů a lesbiček na to, aby i páry stejného pohlaví měly možnost uzavírat manželství a mít právo na výchovu dětí.
Většina lidí v naší svobodné společnosti pochopila, že homosexualita není nemoc, a návrat starých dob, kdy se homosexuálové obávali veřejného coming outu, ze strachu aby je společnost neostrakizovala, si ani neumí představit
Mezi homosexuály se objevila a objevuje řada vynikajících umělců, z těch zahraničních si připomeňme zesnulého F. Mercuryho ze skupiny Queen, nebo Eltona Johna. U nás to byli vynikající herci E. Cupák, M. Vašinka nebo M. Moravec. Rovněž vynikající zpěvačka A. Langerová kdysi oznámila, že je spíše na ženy.
Kvalitu člověka neurčuje sexuální preference. Proto častá otázka, zda sexuální odlišnost (konkrétně homosexualita) je normalitou anebo úchylkou je bezpředmětná.
Zakázaný „pochod hrdosti“ v Maďarsku je malým dokladem toho, že tato země se vrací kamsi hluboko do osmdesátých let minulého století.
Netřeba říkat, že homosexuálové mají dnes mnohem větší práva, než před rokem 1989, a je to dobře. Dlužno dodat, že si svá práva ale museli vybojovat sami. Přitom ve vyspělé společnosti by mělo být normální, že se člověk nemusí stydět za svou sexuální orientaci, se kterou se už narodil, a že má stejná práva jako každý druhý.
Co tedy dnes vadí konzervativní části společnosti na požadavcích této menšiny? Myslím, že jsou to právě výše zmiňované dva body: 1) formální vztah mezi mužem a mužem, nebo ženou a ženou, označovat jako manželství. A za 2) že stejnopohlavní páry chtějí mít možnost vychovávat děti ve společné domácnosti.
Zřejmě sám patřím mezi konzervativce, protože se opravdu skálopevně domnívám, že slovo „manželství“ patří výhradně pro svazek muže a ženy. Pokud se homosexuálům výraz „registrované partnerství“ nelíbí (mně ostatně také ne), nechť si vymyslí nějaký vlastní. Třeba manomanství a nebo ženoženství, které bude jasně definovat konkrétní typ vztahu. Jablko je jablko a hruška hruškou, tvrdit o jablku že je hruška, je záměrné matení pojmů.
Co se týče možnosti výchovy dětí ve společné domácnosti homosexuálů: problém je v tom, že i dítě má svá práva, ale v tomto případě se prostě na názor dítěte nikdo neptá. Dítě musí respektovat názor dospělých třeba i přes svůj nesouhlas. Ale ten hlavní problém dětí vychovávaných ve společné domácnosti homosexuálů je v tom, že se mohou setkávat především v období dětství až puberty v sociálních interakcích ze strany spolužáků s posměchem, nadávkami, ale i šikanou. Přestože výchova dětí homosexuály nemá na jejich vývoj žádný zásadní negativní vliv, už jen to, že se dítě může stávat objektem posměchu, což může srážet jeho sebevědomí, je nepřijatelné. Můj názor je, že nic se nedá lámat násilím přes koleno – prostě společnost si musí nejprve zvyknout na „duhovou“ rozmanitost, což potřebuje nějaký čas. Otázka výchovy dětí by se měla nastolit a řešit až po té, kdy k tomu společnost dozraje. Mám pocit, že na to stále ještě není plně připravena.
No a jak to vidíte vy? Co myslíte, měly by mít homosexuální páry možnost uzavírat „manželství“ a vychovávat děti ve společné domácnosti?
Hlasujte v anketách.
