Článek
Stalo se takovým českým folklórem nadávat na naší privatizaci v 90. letech. Každý, komu se zasteskne po dobách totalitních, a že takových lidí stále ještě je, si v případě ekonomické debaty nezapomene přisadit na to, jak jsme to tu v devadesátkách podělali a rozkradli, rozprodali naší zemi a náš skvělý průmysl. A že nám dneska už nic nepatří, ani ta voda. Což mimochodem také není pravda. A že kvůli tomu se máme špatně a stát skomírá.
Samozřejmě naše divoká privatizace v devadesátých letech rozhodně nebyla čistá a k majetku přišly osoby, které k němu nikdy přijít neměly. Například známý tunelář Viktor Kožený, Vladimír Stehlík a mnozí další. Jednoduše vyplulo příliš mnoho štik, které začaly v našem českém rybníku lovit a skočily po každé příležitosti, jak se, mnohdy i protizákonně, obohatit. A to za tichého dozoru tehdejší vlády. Říci tedy o devadesátkové privatizaci, že byla provedena správně, je velmi troufalé, nicméně je třeba zmínit, že jí bylo potřeba.
Veškeré prosperující podniky, které byly později privatizovány, se do majetku státu dostaly po druhé světové válce, kdy byly původním nadaným vlastníkům zkrátka vyvlastněny, a začal je poněkud nekompetentně spravovat socialistický stát. Ten si výrobu i vedení přizpůsobil po svém a až na pár výjimek došlo k znehodnocení slušně se rozvíjejících podniků, které postupně v celosvětovém měřítku přestaly být konkurenceschopné, nicméně stále je držel nad vodou východní blok, který v rámci plánovaného hospodářství stále jejich výrobky odebíral.
A proč že bylo zapotřebí v devadesátých letech privatizovat mnohé státní podniky, které tou dobou ještě držel stát? Jednoduše proto, že díky sametové revoluci se český průmysl ocitl zcela v konkurenčním prostředí západního kapitalistického trhu. A v případě, že již nebyl opřen o pětiletkový systém a nucený obchod v rámci SSSR, byl náš průmysl často velmi nekonkurenceschopný. A bez přílivu západních peněz, případně českého soukromého kapitálu, by byl odsouzen ke skomírání a postupné záhubě.
Krásným příkladem nám budiž Mladoboleslavská automobilka Škoda. Ta v roce 1990, tedy v době příchodu kapitalistického trhu k nám, nabízela vozy Škoda 120/125/130 a Škoda Favorit. I daleko modernější Favorit byl však v porovnání se západní konkurencí nepříliš schopné auto, které hrálo druhé housle. Tím spíš, že lidé tehdy lačnili po nových, neokoukaných vozech, které se u nás před rokem 1989 vyskytovaly jen velmi sporadicky. Bez finanční investice zvenčí tedy byla Škodovka odsouzena k postupnému zániku. Zlobíte-li se tedy na Volkswagen, že je majitelem našeho automobilového klenotu, pak byste měli naopak být vděční, protože bez peněz z Německa by oblíbené modely jako Octavia a Fabia nejspíš nikdy nevznikly. A že VW tlumí Škodovku, aby mu nedělala konkurenci? To samé dělali soudruzi před revolucí.
Také náš slavný hutní průmysl byl po revoluci v obřím ohrožení, které nakonec nevyhnutelně stejně přišlo. Byly zpřetrhány obchodní vztahy v rámci RVHP, protože se ve světě našla levnější ocel, případně skončil odběr, protože padly pětileté výrobní plány a nebylo co vyrábět. Názornou ukázkou je zkrachovalá Poldi Kladno, nebo ČKD.
Tedy když se ohlédneme za historií, pak nám dojde, že to nebyla nepovedená privatizace, která nám, Čechům, sebrala naše národní hospodářské klenoty. Naopak tím temným milníkem bylo znárodnění průmyslu už v roce 1945 a následně 1948. Tedy událostí, která sebrala vynikající český průmysl jeho původním schopným majitelům, kteří se zasloužili o jeho rozkvět, a vložila jej do rukou málo schopného státu. Průmyslové podniky poté více či méně strádaly, aby se dostaly až za hranu konkurenceschopnosti v kapitalistickém trhu a nezbylo než je nějakým způsobem zachránit. To, že se privatizace zcela nepovedla je jasný fakt, ale stejně tak je nadmíru jasné, že byla potřeba. Protože díky ní jsme zachránili alespoň nějaké podniky, byť nyní (většinou) nejsou „naše.“
