Článek
Žijeme v době, kdy spolu soupeří dva velké politické bloky. Na jedné straně spíše pravicová pětikoalice, na straně druhé pak spíše levicové ANO. Zcela logicky si půjdou tyto dvě strany takříkajíc po krku. A samozřejmě se jejich souboj neobejde bez nějakých témat.
Jako nosné téma jsou často brány důchody. Je to pochopitelné, protože se jedná o největší položku ve státním rozpočtu, který, přiznejme si to, není v úplně nejlepší kondici. A za položkou „Důchody“ pak nestojí nikdo jiný, než ti, co je pobírají, tedy důchodci. Andrej Babiš se za ně bije jako lev, chce aby se měli nejlépe na světě, fialova pětikoalice naopak přebujelé důchody s ohledem na státní rozpočet mírní. Do toho slýcháme příběhy babiček, které nemají ani na léky, nebo na druhou stranu čteme grafy, které ukazují, že důchodci se v současné době mají nejlépe v historii. A pochopitelně každá z nesvářených politických stran ukazuje zrovna případy, které s jí hodí.
Ba co hůř, díky internetu jsme se politickými debatéry stali i my, běžní občané. Někdy víc, jindy zase méně agitovaní. Ale témata, které v politických diskusích používáme, se příliš neliší od témat, které pronáší politici. Tedy argumenty obsahující důchody i důchodce se promítají i do našich diskusí. Každý na to má nějaký názor (v tom lepším případě svůj, v horším přejatý), který prezentuje na sítích.
Politici i my se tedy oháníme důchodovými argumenty i fauly. Jenže kdo do toho mluví nejméně, jsou samotní důchodci. Nejspíše je to absencí nějaké větší skupiny, která by je reprezentovala a samotné hlasy pak zaniknou. Každopádně z toho vyplývá, že důchodci samotní se stali jakýmisi rukojmími politických stran a jejich příznivců. Přesně těmi rukojmími, které před sebou diskutéři i politici drží jako živý štít.
Stává se, že lidé, kterým do důchodů nic není, o nich mluví velmi horlivě, aniž by znali skutečné názory těch, kterých se to týká. Používají je pouze jako nějaké argumenty. A zároveň se ohání důchodci, o kterých také nic neví. Ale hodí se to, tak se tím ohradí. Někdy zkouší city, jindy zase odpovědnost do budoucna.
Současná politická debata, zdá se mi, se vede podobně jako Mnichovská dohoda: O nás bez nás, mohli by říci senioři. Zleva je slyšet, jací jsou důchodci chudáci a je jim třeba přidat, zprava se zase křičí, že ruinují státní rozpočet. Uprostřed všeho toho hluku stojí skuteční senioři, kteří slyšet vlastně nejsou, ale schytávají to zprava i zleva. Stávají se tak nejen rukojmími, ale zároveň hromosvody vzteku pocházejícího z politické diskuse.
Když je nějaký občan přesvědčen, že důchody jsou obstojné a Babiš navrhne je zvýšit, pak je onen občan nazloben, že to je plýtvání. A zakřičí si nejen proti ANO, ale zároveň svou zlost ventiluje právě i skrze důchodce. Kteří se zároveň nemají jak bránit. A mají pak mnohdy oprávněný pocit, že jsou na ně občané naštvaní a cítí se odstrčeni. Opačný problém neexistuje, protože ANO se k důchodcům chová velmi velkoryse, tudíž ti si z této strany nemají de facto na co stěžovat.
Díky této velkorysosti se ale zase někteří senioři cítí tak nějak na obtíž, protože jsou jim zvedány důchody, aniž by oni sami o to stáli. Jistě, drtivá většina lidí je ráda, když má víc peněz, ale najdou se i tací zodpovědní, kteří už mají dost, a co dostávají, jim zcela stačí. Jenže valorizaci odmítnout nemohou. Prostě dostanou víc a basta. Někteří to rozdají, někteří šetří, jiní si peníze užijí, to už je jedno. Každopádně některým jednoduše vadí, že více „dojí“ už tak napjatý státní rozpočet, ale bránit se nemohou.
Chápu, že diskuse o výši důchodů a množství finančních prostředků státu na ně vynaložených se nedá vyřešit nějakým smírem. Vždycky budou ti, kteří chtějí důchody ze státního a co největší, stejně jako ti, kteří jsou příznivci důchodových pojištění a odpovědnosti každého budoucího důchodce. Jenže problém je v tom, že aniž by do toho sami senioři nějak výrazně promlouvali, stávají se jen loutkami v politické hře, prázdnými argumenty a hromosvodem frustrace. Prosím, chovejme se k nim s úctou, nefaulujme argumenty plnými ubohých nebo naopak nenažraných důchodců a raději nechme promluvit je samotné.
