Článek
Řidičák mám víc jak polovinu života. Najezdil jsem víc jak 200 tisíc kilometrů (já vím, řidiči z povolání se nyní smějí). Kromě několika osobních aut jsem řídil traktor, dodávku, ostré RS, americký šestiválec, i Žigulík. Snad jediné, s čím nemám zkušenost je elektromobil. Považuji se tedy za zkušeného řidiče (já vím, řidiči z povolání se opět smějí). Jestli i jsem i řidič dobrý, to nechť posoudí ostatní.
Nedávno jsem měl tu čest sednout do auta, které jsem ještě nikdy neřídil. Moderní nové SUV v automatu, konkrétně čínskou značku Omoda. Nehodlám hodnotit, zdali je auto kvalitní a podávat nějakou recenzi. Chtěl bych se spíše rozepsat o pocitech, které na mě během jízdy padly. A více než vylévat si srdíčko bych se chtěl zeptat vás, čtenářů, zdali máte podobný problém, nebo je to jen můj pocit.
Vozům SUV nefandím. Ale nezabránilo mi to se v nich několikrát svézt. Zatím pokaždé coby pasažér sedící vzadu i vpředu. Takže teoreticky nějakou zkušenost s lepším výhledem a vyšším těžištěm mám.
Zároveň jsem už několikrát řídil auto s automatem. Pro člověka zvyklého na manuál je to trochu šok, když nohou hledá na křižovatce spojku, ale dá se na to zvyknout. Je to pohodlnější, když máte volnou pravou ruku a levou nohu, k tomu automat řadí přesně a rychle, bez cukání. Na druhou stranu odezva plynu není zdaleka tak rychlá a automat dopředu neví, co chcete s autem dělat, takže nepřipraví požadovaný rychlostní stupeň dopředu (typicky podřazení do zatáčky nebo před plánovaným zrychlením).
Čistě teoreticky se jízda s automatem dá shrnout na dva pedály, jeden pro zrychlování, druhý pro zpomalování, a točení volantem. Kromě zmáčknutí tlačítka start a zařazení stupně D to stačí. Proto je automat oblíben hlavně u lidí, co neradi řídí a nemají s řízením tolik zkušeností. Nemusí totiž řešit všechno to řazení, vyřazování, podřazování, poslouchat motor a trefovat se do správného místa řadící pákou…
Běžně jezdím svým oblíbeným Passatem, který už stříhá metr do oslavy dvacátých narozenin, které má příští rok na jaře. Takže naprosto běžný kombík, kterých potkáváme na silnicích stále ještě většinu. Nic extra. Z přechodu z mého dědečka do moderního auta, navíc zcela jiné koncepce, jsem čekal, že nastanou nějaké komunikační potíže. Ale to, co jsem zažil mě docela šokovalo.
Jednoduše řečeno jsem si připadal jako na bidýlku. Moje pocity byly spíše pocity vezoucí se osoby, než pocity řidičovy. Kvůli automatu jsem vlastně nevěděl, jak rychle jedu a musel to kontrolovat na tachometru. Jestli to je rychle nebo ne, jsem vůbec netušil. Prostě jsem jen udržoval předepsanou rychlost a případně zpomaloval do zatáček. Žádné brždění podřazením, žádné plachtění, žádné ubírání puštěním plynu. Prostě jen tlakem na plyn nebo brzdu měnit rychlost. Jednoduché, ale velmi divné. Prý se na to dá zvyknout, ale pro mě je to jako zvykat si na chůzi s protézou.
Dalším divným pocitem byl pocit sezení na bidýlku. Z nízkého posedu v kombíku jsem se dostal do vysokého sedadla SUV, které nejen že je fyzicky uloženo výše nad silnicí, ale zároveň je i výše od podlahy (což se snad dá nastavit). Při vší ergonomii moderních sedaček mi však přišlo, že u řízení nesedím, ale spíš stojím, a auto se mě v každé zatáčce pokouší vyhodit ze sedačky. S čímž samozřejmě souvisí i pocit, že vůbec nemám zdání, co se s autem děje, jestli se nepřetáčí zadek, jestli nejde do smyku, a podobně.
Kdyby tento vůz měl být mým příštím, asi se dobrovolně vzdám řidičáku a budu se nechávat jen vozit. Všechny ty moderní vychytávky, odvětrávané sedačky a další věci zpříjemňující pobyt v autě bych klidně vyměnil za ten pocit, že jsem skutečně vůdce vozidla, nejen pasažér ovlivňující rychlost a směr.
A co vy, měli jste někdy stejný pocit? Máte rádi moderní auta? Jste fandové SUV? Podělte se v komentářích. Velmi by mne zajímalo, jaké pocity jste kdy v autě měli vy.
