Článek
Česká republika nevzkvétá.
Jako bych to už někde slyšel. Jenže tentokrát to není špatně nastaveným plánovaným hospodářstvím, ani orientací do jednoho směru. Tentokrát je to tím, že nám chybí koncepce státu do budoucna. Zatímco Poláci jsou premianty v postsovětském vývoji, my tu taháme za krátký provaz. Není to ani tak mafiánskými strukturami, jako v jiných postsovětských zemích, tato problematika, ačkoliv i u nás stále existuje, není naštěstí tak devastující, jako jinde. Naše brzda pokroku tkví v tom, že nemáme jasné cíle do budoucna.
Rozhádané vlády
Problém, který zapříčinil tento stav, kdy se Česká republika nachází ve vegetativním stavu, není schopná se pohnout zleva doprava, a každý nový desetikilometrový úsek dálnice považujeme za absolutní úspěch, je vizitkou našich politiků. Kupodivu v době, kdy se u kormidla střídali budoucí prezidenti Klaus a Zeman, to jakž takž šlo. I díky opoziční smlouvě měla naše republika nějaký směr, a měnil se pouze kurz, kterým jsme k němu pluli.
Jenže pak, přišla éra nové politiky soupeření a nenávisti. To je faktor, jenž nám mezi politické strany vnesl Andrej Babiš, který už nemohl vydržet ty staré politické struktury a tak musel kandidovat. Potírat korupci a zabránit rozkrádání země. Zdali to tak je, nebo nikoliv se už nejspíš nikdy nedozvíme. Zpočátku možná ano, ale jak vidno, moc se nezadařilo, a nyní jsou cíle Agrofertu, pardon, hnutí ANO, kdesi jinde.
Pozorný volič si jistě povšimne, že i když nevraživost mezi politickými stranami probíhala vždy, po usazení Babiše v poslaneckých lavicích, respektive křesle premiéra a ministra, se mezi nimi rozpoutala přímo nesmiřitelná nenávist, která zabraňuje najít společnou řeč.
Odraz nesmiřitelnosti politických stran
Nenávist mezi politickými stranami se projevuje tím, že se nejen odmítají na čemkoliv shodnout, i kdyby to byla sebelepší věc. To, co zavede jedna strana během svého čtyřletého vládního období (a většinou nestihne dokončit), to opozice, která přijde k moci po ní okamžitě zruší. Přesně to udělala Fialova vláda a přesně to hlásal Andrej Babiš před volbami. Než zjistil, že to prostě nelze a začal ze svých slibů couvat. Tedy v tom lepším případě. V tom horším to věděl rovnou, a věšel voličům bulíky na nos.
Stát není záležitost na půl roku. Většina věcí v něm se nedá za jedno volební období stihnout. Proto je v řízení státu nesmírně důležitá shoda na budoucím konceptu země. Jenže v našem stavu, kdy výběrové řízení na dostavbu Dukovan jednou je, potom zase není, pak se ruší firma, co výběrové řízení vyhrála, nenahrává zdravému přístupu k ekonomice. Většina rozumných investorů se na takové podmínky, kdy není jasné, zdali budou platit ještě za rok, raději vykašle. Platí to i u dálničních koridorů nebo drah pro rychlovlaky, ale třeba i ve změně legislativy, která v našem zkostnatělém byrokratickém aparátu trvá bolestivě dlouho. Změny se dělají dva tři roky, aby se vzápětí mávnutím ruky zrušily. Že je to nesmysl? Co EET?
Jak to vypadá v běžném životě?
Podíváme-li se na tento problém očima běžného občana, pak se jedná o péči o dům a zahradu. Když si rodina koupí pozemek a rozhodne se stavět, pak je záhodno, aby došli ke konsensu, jak to tam bude vypadat. Kde bude garáž, kde moštárna, kde bude hlavní obytný dům, zdali bude mít zimní zahradu anebo bazén, jestli plot okolo pozemku bude klasický drátěný, nebo zděný, osázený tújemi nebo betonovými deskami…
V případě, že se začne stavět, ale paní změní partnera, který to bude vidět naprosto jinak, bude se muset napřed bourat. Místo moštárny bude solární panel, místo plaňkového plotu žiletkový drát a místo vrat padací brána. Takové změny vyžadují čas, práci i investice. A to jen proto, aby se paní za čtyři roky rozmyslela, že původní partner byl nakonec stejně lepší a vrátila se k němu a původním plánům. A začala od znova, včetně druhého bourání.
Co potřebujeme, aby bylo líp?
Tato otázka je spíše filozofická. Předpokládám, že většině čtenářů již došlo, že to, co nám tak zoufale schází je shoda napříč politickým spektrem. Je jasné, že každá strana má své zájmy, své vize, své nápady. Ale zoufale potřebují najít shodu alespoň v základním kurzu, kterým se má naše země ubírat. Chceme svou budoucnost rozdat důchodcům, chceme ji utopit v armádě, nebo nechat projíst zbytnělému státnímu aparátu? Nechceme raději vytvořit logistické koridory, které by lákaly investory? Nechceme se raději věnovat vzdělání dětí, aby z nich byly inženýři? Nebylo by lepší věnovat se zefektivnění státní správy a její digitalizaci?
To jsou otázky, na kterých by se měli politici domluvit. Takoví, kteří odmítají přijmout společnou hru, do politiky nepatří. Ti jí jen škodí pro vlastní zájmy, prospěch, nebo ze škodolibosti. Bohužel populistické sliby dokázaly omámit takové procento voličů, že naše politika je nejen takovými jedinci zaplavená, ale že takoví jedinci nám nyní dokonce vládnou.
Namísto shody jen boj a rivalita
Zkusme si v kostce představit, co naše země prožívá posledních víc jak 10 let. Namísto hledání společné cesty se nůžky rozevírají. Politici na sobě navzájem nenechají nit suchou. Většina dlouhých hodinových debat v poslanecké sněmovně, včetně slavných obstrukcí, se netýká tématu, o kterém se má jednat. Týká se obviňování politických soupeřů a jejich napadání. Namísto debaty o tom, kam má směřovat naše země, se můžeme doslechnout jen to, co kdo provedl či neprovedl, kdo je v čem namočený a kdo co ukradl. A mezitím jsme my, 10 milionů občanů České republiky rukojmí shnilého politického systému, který se zvrhl na fanouškovský boj několika týmů. A budoucnost i život nám utíkají mezi prsty.
