Článek
V současnosti je politika taková, jaká je. Rozdělená na dva tábory, přičemž libtardi a lepšolidi směřují k západní demokracii a dezoláti s chcimíry k východní autokracii. Je zcela v pořádku že někteří lidé upřednostňují USA či EU, jiní zase Rusko a Čínu. Na tom není nic špatného ani v jednom případě, je to zkrátka světonázor, který dotyční mají. Je to o tom, co jim je třeba bližší, nebo v čem vidí větší potenciál. V demokratickém světě je dobře, že svůj názor mají a mohou jej veřejně pronášet či nabízet.
Tyto dva tábory se evidentně nemají příliš v lásce. Ba naopak, nemohou jeden druhému přijít na jméno. Měla by vzniknout nějaká diskuse mezi těmito dvěma tábory. Třeba by se spousta věcí vyříkala a bylo by pak více jasno. Jenže namísto diskuse padají urážky a pomluvy. Nic víc. Je to asi snazší a u fanoušků to nažene více bodů, než pochopení druhé strany, případně uznání, že má v něčem přeci jen pravdu. To je považováno za slabost, protože „patent na pravdu mám jen já.“
Na tom celém je zvláštní jedna věc: Absolutní vyhraněnost. A to i pro nově vznikající subjekty, kterými jsou třeba Motoristé. Pokud se někdo chce zařadit do jednoho nebo druhého spektra, musí tak učinit bezvýhradně. Neexistuje, že by se některý z jeho názorů nebo prohlášení neshodovalo se zajetými kolejemi.
Proto teď všechny (nejen) politické strany vypadají tak, jak vypadají a už předem víme, co od nich můžeme očekávat. Vlastně to samé, co už známe. Naprostou názorovou vyprázdněnost a opakování milionkrát vyřčeného. Žádná překvapení, žádné novoty, jen stará paradigmata.
Když chce někdo oslovit levicové voliče, dělá to se vším všudy. Vedle sociálních jistot jim nabídne odchod z EU, vystoupení z NATO, (rádoby) silnou domácí ekonomiku, příklon k Rusku a potopení Ukrajiny. Naopak pravicové spektrum nabízí příklon k EU, spolupráci s USA, odsouzení Ruska a podporu napadené Ukrajiny. Toto čisté vymezení bez přesahů jen prohlubuje příkopy mezi už tak dost rozdělenou populací.
Neustálé pomluvy politické konkurence, hledání chyb jejích členů, vysmívání se, hádání se, dělání naschválů, to je obraz dnešní politiky. Stačí se podívat na několik kauz, které jsou stále dokola protřepávány na sociálních sítích i v diskusních pořadech. Ať už je to Jurečkova párty během teroristického útoku Fialova kampelička nebo Fialova Nutella či z druhého tábora Turkovo hajlování, Babišova planeta Slunce, nebo Rajchlovo porno. Zrovna u posledně zmíněného vylétla nedávno holubice míru ve formě prohlášení Víta Rakušana, který se Rajchla zastal, ačkoliv jde o jeho konkurenta z opačné strany barikády.
Kdo ví, čím to je. Možná snahou zalíbit se voličům daného spektra, kteří jsou vyhranění úplně stejně. Jeden tábor bezmezně obdivují, zatímco ten druhý nekriticky nenávidí. Těch voličů, kteří by si přáli smír a kompromisní řešení, shodu v důležitých otázkách národní politiky, takových je tak zoufale málo, že pro politické strany postrádá smysl se o jejich hlasy ucházet. Protože by více tratily, než získaly. Politická scéna každého státu je jen odrazem národa, ve kterém vznikla.
Přitom by bylo tak krásné mít v politice strany, které se na ledasčem shodnou, které se nebudou jen urážet a poukazovat na chyby a omyly těch druhých. Politiky, kteří by víc, než politickou animozitu, řešili správu svěřené země. Uznali by, že i protivník může mít pravdu, zatímco i oni sami jsou omylní. Ale to bychom se museli změnit odspoda, od toho posledního voliče. Což je v naší zemi velmi naivní představa…
