Článek
Znáte někoho, kdo nejí špenát? Nepochybuji, že ano. Obvykle je za tím skryta zkušenost ze školní jídelny. Znáte někoho, kdo nejí ryby? Taky předpokládám, že ano. To proto, že mu prostě nechutnají. A znáte třeba někoho, kdo nejí játra? Jistě, některým lidem vadí ta konzistence. Jiným zase vadí (jedlá) plíseň na sýrech, dalším pak vadí zabijačkové pochoutky jako tlačenka, jitrnice, ovar. Hodně lidí taky nemá rádo „tlusté“ maso, někteří dokonce nejedí maso vůbec. Vajíčka zase mají své zastánce konzumace bílků, kteří jsou nesmiřitelným táborem vystupujícím proti jedlíkům žloutků. Prostě co se týká gastronomie, každý má rád něco jiného. A nejspíš je jen velmi málo jedinců, lidově řečeno vděčných strávníků, kteří snědí cokoliv.
Jenže pak nám do životů vstoupila politika. A vstoupila nejspíš i do chuťových buněk. Jinak by nedávalo smysl, že někteří lidé se vyhýbají jídlům, která by dle svých preferencí měli normálně jíst. Říkáte si, že to je holý nesmysl? Pak se vás v následujících řádcích pokusím přesvědčit o opaku. A uvedeme si příklad starý i poměrně nový.
Starý příklad
Znáte někoho, nebo jím sami jste, kdo nemá problém s pečivem? Patrně většina lidí, že? A znáte někoho, kdo nemá problém s karbanátkem? Asi taky většina lidí. A znáte někoho, kdo nemá problém s poměrně oblíbenou majonézou, kečupem, tatarkou či jinou omáčkou? Takových lidí asi taky bude hodně. Nemálo bude i lidí, kteří mají problém se zeleninou. Ačkoliv někteří tvrdí, že zelenina je nejlepší „přepasírovaná přes prase.“ Ale co, sem tam si rajče nebo salát dají, ne? A znáte někoho, kdo má problém sníst hamburger? Určitě znáte. Ale proč? Je to jen pečivo smíchané s mletým masem, dresinkem a zeleninou, nic víc. Pro běžného člověka, nejlépe masožrouta, nic jedovatého. Přesto se najdou jedinci, kteří odmítají hamburger pozřít? Jak je možné, že to, co obvykle normálně jedí a někdy si i přidávají, najednou nejedí? Je za tím momentální nechuť? Nejspíš těžko. Já osobně bych v tom hledal nechuť politickou. Říkejte si, co chcete, ale i 35 let po revoluci je český národ, obzvláště starší generace, prosycen komunistickou propagandou. A jelikož hamburger, tedy mleté maso v housce, je západní výmysl a cokoliv imperialistického, což nám bylo důkladně vtloukáno do hlavy, je špatné, tak špatný musí být i ten burger. Prostě i po těch 35 letech stále cítíme odpor k věcem z Ameriky. A to takový, že oblíbenou pochoutku mladých, kteří si komunistickou masírkou neprošli, odmítáme jíst.
Paralelně k nechuti k hamburgerům přidám nenávist k oblíbené americké černé limonádě, která opět bude pramenit z komunistické propagandy. Ta je také zosobněním amerického svobodného stylu života, který byl protivzorem k socialistické normalizaci lidí. Proto měla Cola stejnou auru jako dlouhé vlasy u chlapců a poslech punkové hudby. A některým to holt zůstalo dodnes.
Příklad nový
Socialistickou propagandu ponechme stranou a podívejme se o něco více do přítomnosti. Víte o někom, kdo jí sladké pečivo? Buchty, koláče, záviny… Nejspíš málokdo si nedá. Přesto se najdou lidé, kteří už pár let neradi jedí koblihy. Ano, symbol propagace politického uskupení ANO 2011. Od dob, kdy Andrej Babiš rozdával kolemjdoucím úsměvy a koblížky z vlastní pekárny, jsou někteří na tento druh sladkého pečiva poměrně alergičtí. Že to postrádá smysl? Ano, postrádá. Ale to i ty hamburgery. Rozdíl mezi odmítáním hamburgerů a odmítáním koblih pozoruji jen v tom, že odmítači koblížků se nebojí veřejně přiznat, že to je z politických důvodů. Odmítači hamburgerů se vymlouvají na všechno možné a možná i sebe sami vnitřně přesvědčují, že to z politických důvodů není. Mimochodem, někoho, kdo by z politických důvodů nejedl Nutellu, jsem zatím nenašel.
Tyto dva příklady by se dalo doplnit ještě obšírně ignorací zboží z Agrofertu. Pokud mají někteří zákazníci na výběr, vyhýbají se výrobkům holdingu Agrofert. Dokonce na snazší rozpoznání, které zboží do holdingu patří a které ne, existuje i poměrně úspěšná aplikace. To proto, že vyznat se v pletenci různých vazeb holdingu, co v něm je a co není, je dost nesnadné a člověk se kolikrát i diví, co všechno mu babišova úspěšná firma prodává. Mimochodem samotnému se mi stalo, že když mi na ulici slečny nabízely (už ne tolik úspěšnou) knihu O čem sním, když náhodou spím, spolu s pěkně zabaleným koblížkem, kdy mě lákaly, že mi dají i pro kolegy do práce, odmítl jsem. V tu chvíli mi došlo, že koblížek bych si klidně dal, protože jsem neměl snídani, knihu jsem klidně mohl založit pro budoucí generace, aby věděly, s čím se tu potýkáme. Ale ne, já jsem se politicky vzepřel a odmítl jsem. Jsem to ale trouba, co?
