Článek
Následující článek je samozřejmě pouze konstruktem a nemusí na něm být ani slovo pravdy. Není ani podepřený profesionálními psychologickými rozbory. Ale je podložen mnohaletým pozorováním chování lidí. A jeho myšlenka dává smysl, tak by byla škoda se o ni nepodělit.
Dnešní politický svět se potýká s nebývale velkou vlnou populismu. Někteří politici jsou ochotní slíbit lidem cokoliv a byli by zaprodali vlastní duši za tu šanci sedět v nějakém lukrativním křesle veřejné politiky. Zde jsem vypíchl alespoň dva z toho velkého zástupu, nám blízké a známé osoby. Nabízí se otázka, proč tomu tak je a proč to dělají? Odpovědí se naskýtá hned několik a patrně překvapivá bude především ta poslední, nejméně nápadná a vlastně neškodná.
1. Zisk
Politika a s ní spojená místa jsou pochopitelně velmi lákavá z finančního hlediska. Nejde ani tak o samotný plat poslance / ministra. Jde především o možnost ovlivňovat různé státní zakázky ve svůj prospěch, případně ve prospěch někoho blízkého, což alespoň není rovnou tak nápadné. Je poměrně jednoduché z pozice vrcholného politika usměrnit své podřízené, aby konali tak, jak si dotyčný zamane. A pokud ne, jsou odejiti, vyměněni za loajálnější. Je zcela jedno jestli dotyčné chování pramení z pozice starosty, vedoucího úřadu, ministra, nebo prezidenta. Samozřejmě legální to není ani trochu, a je-li takový případ odhalen, je potrestán. Ovšem v našem prostředí se tak neustále děje.
Další nelegální formou přilepšení jsou pak úplatky. I ty se u nás trestají, ale přesto jsou na denním pořádku. Je vesměs jedno, zdali si starosta přilepší o pětistovku nebo ministr o miliony. U nás ani hrozba trestu některé lidi zkrátka neodradí. A to jak příjemce, tak ani ty, kteří úplatky nabízejí.
2. Moc
Čím vyšší funkce, tím vyšší moc. Politik může ze své vůle libovolně měnit zaměstnance, ona se vždy nějaká cestička najde. Může také rozhodovat o věcech o kterých se běžným smrtelníkům ani nezdá. A nejde ani tak o věci týkající se chodu státu, ale o věci, které s ním naopak nemají vůbec nic společného. Je libo porcovat erár? Pak se jistě přihlásí ke slovu moc rozhodovat o tom, kdo bude při hostině první v řadě.
Jedním z nejmocnějších úřadů na světě je post prezidenta USA. To nám všem okázale dává najevo Donald Trump který uráží jemu nepříjemné osoby, rozhazuje celní válku všude kolem, nárokuje si jakýkoliv kousek země se mu namane a k tomu nutí členy NATO vynakládat nebývale vysoké prostředky na armádu. Slíbil sice také ukončit válku na Ukrajině, ale zdá se, že Putin jej moc neposlouchá. Až do Ruska nejspíš mocenské ambice amerického prezidenta nesahají.
A samozřejmě nakonec se sluší ještě dodat, že druhý bod je s tím prvním úzce provázán a bez moci by nebyl zisk.
3. Popularita
Zejména v nadpise jmenovaní, tedy Donald Trump, a u nás jeho „levnější kopie“ Andrej Babiš, se v popularitě spojené s jejich úřadem vyžívají. Tito dva patří mezi ty, kteří mají nahrabáno dost na to, aby nekradli (přesto nějaké odklánění dotací probíhá) a kteří si i bez politiky užívali své vydělané miliony. Svůj úřad zastávají právě proto, že po nich šílí davy. Kamkoliv přijedou tak jsou vítáni svými podporovateli (i odpůrci), slovo jim ochotně dávají rádia a televize, jejich slova se dostávají ke všem občanům země a někdy i za hranice (zejména ta Trumpova). Zakusili, jaké to je, když jim naslouchá celá země a tento pocit jim dělá velmi dobře. Nehodlají se jej jen tak zbavit. Mají rádi, když jim naslouchají davy i když kvůli nim opozici praskají žilky.
Úřad jim také otevírá vrátka k setkávání se zajímavými lidmi. Málokdo se chce setkat s ředitelem firmy, ale s prezidentem, nebo premiérem odmítne schůzku jen málokdo. A pro všechny je čest, když je dotyčná osoba navštíví.
Koneckonců, kdyby Trump ani Babiš nešli do politiky, těžko by se jejich karikatury objevovaly na internetu. I to je známka popularity. Byli by jen dalšími z řady ředitelů firem, jejichž tvář a hlas neznají ani samotní zaměstnanci, natož široká veřejnost. Trump si své místo už získal, o tom, zdali se Babiš znovu vyšvihne do křesla premiéra rozhodnou na podzim čeští voliči.
