Článek
Čas od času médii proběhne zpráva o tom, že některý z ne úplně západní demokracií oblíbených politiků je těžce nemocný a že se blíží jeho pozemský konec. Mohli jsme se dočíst třeba to, že Putin, velký to nepřítel demokracie, je smrtelně nemocen, že se to pozná podle toho, že je celý oteklý. Některé zprávy přicházely s rakovinou, jiné s Parkinsonovou chorobou, další pak s demencí (což vzhledem k jeho chování vyloučit nejde). Jenže většinou jsou to zprávy staré více než dva roky a Putin tu s námi stále je a v tuto chvíli zve kamarády na oslavy dne vítězství. Takže patrně veškeré domněnky o chatrném zdraví byly plané.
Dalším kandidátem, který není na západě příliš oblíben, je Putinova Běloruská loutka Alexander Lukašenko. I o něm jsme se před rokem mohli dočíst, že patrně dostal infarkt, že je ochrnutý a celkově ve vážném zdravotním stavu. Dokládat to měly i Lukašenkovy zachmuřené fotografie z oslav dne vítězství. Jenže letos se oslavy blíží znovu a nic nenasvědčuje tomu, že by se Lukašenko nemohl dostavit. Minimálně nikde neproběhla zpráva, že by už neměl být mezi námi. Takže zase poněkud vedle.
Když už jsme u účastníků oslav dne vítězství, nedávno proběhla médii zpráva také o špatném stavu slovenského premiéra Roberta Fica. Opět se mělo jednat o informace opřené o rušení naplánovaného programu. Jenže Fico všem vytřel zrak, když zveřejnil fotku ve své plné síle, kterak se koupe v Dunaji. Chyběl snad už jen medvěd. Mě osobně touto fotografií spíše vyděsil a nespalo se mi dobře, bál jsem se podívat pod postel, jestli tam není Fico v mokrém průhledném tričku. Nicméně ne, ani Fico evidentně neleží na smrtelné posteli (ani pod ní).
Ve všech těchto případech se spíše zdá, že přání je otcem myšlenky. Tedy že západní demokracie by se ráda těchto mužů zbavila a nepřeje jim proto mnoho zdraví. Což není hezké, ale na druhou stranu to je pochopitelné. Pro všechny lidi smýšlející proti ruském rozpínavému imperialismu i jiným autokraciím by bylo dobře se takových autoritářů zbavit. Evidentně jakoukoliv cestou. A tak nám novináři dávají plané naděje, že se brzo dočkáme. Jenže nějak tyto předpovědi nevycházejí.
Své by o tom mohl povědět i náš bývalý prezident Zeman, kterému také novináři nepředvídali, že se v roce 2021 ještě z nemocnice vrátí. Úplně tomu nepomáhalo ani mlžení ohledně celé situace, kdy lidé kolem Zemana odmítali sdělit jakoukoliv informaci a obrazně vystavěli kolem nemocničního pokoje neprůchodnou zeď. Ale Zeman se vrátil. Dokončil prezidentské období a nyní si užívá důchodu natolik dobře, že loni mohl s bizarním politickým panoptikem oslavit osmdesáté narozeniny.
Dávají tedy novináři těmito zprávami (některým) lidem naději, že jednou se těchto politiků zbavíme a na světě bude zase hezky? Patrně se o to snaží, ale zkrátka to nevychází. Také je potřeba si uvědomit, že ne vždy je odchod vůdce skutečným vyřešením problému. Rusko by nejspíše ani po smrti Putina s válkou na Ukrajině neskončilo, stejně tak jako by se Slovensko bez Fica rázem neotočilo k demokratickému západu. Nejspíše by se něco stalo, ale k úplnému otočení politiky by stále ještě scházely demokratické volby, které by okolí současných vládců poslalo do opozičních lavic. V historii máme jako zářný příklad smrt Stalina, po které se také SSSR nerozpadl, ale vydržel bezmála ještě další půlstoletí. Vládnoucí strana obvykle není jen o jednom člověku, ale i o neviditelném podhoubí, které s vůdcem sdílí podobné myšlenky a které ho v případě jeho odchodu nahradí.
Lidé však patrně informace podobného charakteru, které by v nich vzbudily plamínek naděje, po novinářích chtějí. Proto by od novinářů bylo hloupé jim je nenaservírovat. Takže se i v budoucnu můžeme „těšit“ na zprávy o zaručené nevyléčitelné nemoci toho kterého diktátora či imperiálního vůdce. Už jsme se kromě výše jmenovaných loučili s Kim Čong-unem či Kadyrovem. Řešily se i modřiny na rukou Donalda Trumpa. Zajímavé je, že Si Ťin-pching je zdravý jako řípa. Ale možná to také přijde, abychom se s ním pak na stránkách novin setkávali ještě mnoho další let.
