Článek
Andreje Babiše skutečně nemám rád. Z lidského i politického spektra nezosobňuje snad nic, co bych oceňoval. Ovšem jsem spravedlivý a snažím se nikoho nekritizovat bezdůvodně. Avšak zrovna nyní nastala situace, kdy Babišovi vyloženě fandím. Jde totiž skutečně o hodně, a on je tím posledním rytířem, který brání demokracii. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že tomu tak bude, nevěřil bych mu.
Andrej Babiš. Muž, který nyní brání západní demokracii v ČR.
O co konkrétně jde? O požadavky Tomia Okamury, v tuto chvíli politického partnera Andreje Babiše, který přišel s poměrně nehorázným požadavkem rovnou tří ministerských křesel v nové vládě. To by se ještě dalo ustát, jednalo-li by se o nějaká ministerstva podružné důležitosti. Jenže Okamura vytáhl rovnou ministra obrany, ministra vnitra a ministra dopravy. Co že je na tom tak nehorázného? Zdaleka to není nepoměr k procentuálnímu úspěchu SPD, které si v sobotu odneslo necelých 8 % oproti Babišovým 34,5. Blíží se samozřejmě i to, před čím mnozí varovali, slovenský scénář, kdy extrémistické strany vydírají Fica, aby jim dělal ústupky, jinak mu složí vládu. Už se to tedy ukázalo i u nás, jeden by ani nečekal, že hned třetí den po volbách. Ale i to by se ještě dalo ustát.
Děsivé na tom je to, o jaká ministerstva Okamura požádal. Ve státě totiž není důležitějších postů, než ministerstvo obrany a vnitra. Jedná se totiž o jediná dvě ministerstva, která disponují ozbrojenými složkami. U armády je to naprosto zřejmé, u policie také. A kdo ovládá obě ozbrojené složky státu, ten řídí stát. Není pro něj nic snazšího, než pučem vydírat ostatní státní složky, protože ty jsou v tu chvíli bezbranné. Proto každý stát sahá na peníze těchto složek vždy až jako na poslední. Protože bez nich nemá o co opřít svou moc.
Tomio Okamura. Muž, který se snaží západní demokracii v ČR rozložit.
Stát má monopol na násilí. Jakkoliv to zní děsivě, je to naopak něco, co nás má uklidnit. Nikdo jiný, kromě státu, nesmí legálně páchat žádné násilí. Pokud je stát „zdravý,“ pak se běžní občané nemající potíže se zákonem nemusejí tohoto násilí obávat. Naopak je chrání. Stát za běžných okolností nemá potřebu násilí používat. A pokud je použije, pak veskrze jen na ochranu civilního obyvatelstva, je-li to třeba. Takže to, co vypadá na první pohled děsivě, je naopak to nejlepší, co nám stát může nabídnout.
Nyní ale po monopolu na násilí sahá velmi hrubý extrémista a populista. Pravda, mohlo by být ještě hůř, kdyby tato křesla získalo třeba Stačilo!, ale to je naštěstí mimo sněmovnu i mimo vyjednávací pozice. V tuto chvíli je Okamura tím nejhorším, kdo o post ministrů obrany a vnitra může požádat. A taky o ně žádá. Nezbývá mi v tuto chvíli než bezmezně fandit Andreji Babišovi, aby toto naléhání ustál a umravnil Okamuru tam, kde je jeho místo (ideálně do opozičních lavic, kde mu vždy bylo nejlépe). Protože kdyby v tomto boji podlehl, vydá republiku do velmi nevyzpytatelných rukou směřujících od západních demokracií k Rusku.
S nejvyšší pravděpodobností jde jen o pokus, jak si ukrojit moc pro SPD, respektive přímo pro předsedu Okamuru. Pokus, který asi tentokrát nevyjde. Ale také se s jistotou nejedná o pokus poslední. Tomio to zkusí znovu a znovu, dokud něco nedostane, nebo dokud s ním nebude zameteno. Celý případ je však vykřičníkem pro demokracii. Protože jakkoliv se Okamura tváří jako největší demokrat, demokracii nenávidí a přeje si její rozklad. Dlouhodobě tvrdím, že Babiš je tím nejlepším z nejhoršího. A pokud v zemi bude bránit demokracii, což věřím že bude, musíme mu fandit proti antisystémové scéně, která se nyní cpe do vlády.
