Článek
Nemůžeme říkat, že Češi jsou jediní, kdo milují slevové šílenství. Slevové akce najdeme běžně snad úplně všude, jen ne v takové míře jako u nás. My jsme si totiž řetězce vychovali. Nebo si snad vychovaly oni nás?
Bod první: Časová náročnost
Možná vám to přijde nesmyslné, ale skutečně to je tak, že čím více akcí obchody nabízí, tím více času v nich nakonec strávíme. A určitý čas strávíme i přípravou. Tou začneme. Přípravou se rozumí studování letáků. Kdo to má jako já a chodí stále do stejného obchodu, tomu stačí týdně jeden leták, který za pár minut prohlédne a má hotovo. Kdo je však zvyklý honit se za akcemi, ten musí prostudovat letáků daleko více. Fajnšmekři si pak kroužkují zboží, které lze ten daný týden koupit nejlaciněji. Pokud nám prostudování jednoho letáku zabere dejme tomu 3 minuty, pak čistě matematicky nám prostudování 4 letáků zabere minut 12. Dvanáct minut, které bychom mohli věnovat třeba četbě nebo luštění křížovek, jež je patrně o něco přínosnější než prohlížení obrázků s přeškrtanými cenami.
Další, co nám při akčních nákupech bere čas, a nyní se nebudeme bavit v minutách, ale hodinách, je návštěva více řetězců. Pokud mají v jednom v nejlepší akci maso a ve druhém rohlíky, ve třetím pak zeleninu, nutí nás to navštívit všechny tři. Návštěva jednoho zabere klidně půl hodiny i hodinu a to je doba, kterou bychom mohli věnovat čemukoliv více smysluplnému.
Bod druhý: Ekologie
Leze to na nás odevšud. Z televize a internetu se ve zprávách tlačí do našich hlav Green Deal. Na obalech máme recyklační značky. Na ulici svítí barevné kontejnery. Z médií známe rady jak šetřit elektřinou, vodou, teplem… Ačkoliv průměrný Evropan se chová ekologicky a zodpovědně, snaží se nás různými fintami dotlačit k ještě větší zodpovědnosti. Ale pak tu máme slevové letáky. Kdo nemá na schránce cedulku, že letáky nechce, tomu se každý týden plní schránka štosem letáků. Těch schránek je zhruba dva miliony. Pokud budeme počítat, že polovina z nich letáky nechce, pak je stále jeden milion schránek, které jsou každý týden plné letáků. Další letáky nechávají řetězce ještě přímo v obchodě, aby byl informován každý. Těch může být vzhledem k množství poboček další milion. Tedy dva miliony barevných letáků vydá každý řetězec, aby nás přesvědčil k nákupu. A těch řetězců zde máme docela dost. Co spotřeba papíru, co energie na rozvoz a na tisk? To už nikoho nezajímá…
Bod třetí: Ekonomika
Můžeme si nalhávat, že obchodní řetězce dělají slevové akce pro nás, abychom je počastovali návštěvou a abychom měli radost. Částečně ano, ale v první řadě je pochopitelně zisk. Snaha obchodů utrhnout z naší peněženky co největší díl. Pokud má někdo dojem, že sleva je prostě část marže, kterou obchod odepíše, pak se víceméně plete. Pokud se vrátíme k předchozímu bodu, musí nám být jasné, že i ten tisk letáků něco stojí. I kdyby byl jeden za korunu, což nejspíš nebude, tak vytisknout dva miliony letáků by vyšlo každý týden na dva miliony korun. Plus platby za distribuci. To všechno z nás musí řetězec vytáhnout zpátky a my mu to nevědomky platíme. Dále cena za nové akční cedulky u zboží. Práce, kterou si někdo musí dát s tím, aby cenu vytvořil. To všechno pak platíme my.
Bod čtvrtý: Psychické zdraví
Nákupní horečka, kterou mnoho lidí dostane, jakmile uvidí slevu 50 %, neblaze prospívá našemu psychickému zdraví. Kdo by se dobrovolně a rád rval o cukr v akci? Dobrovolně si přidával stres? Patrně mnoho takových lidí nebude. Přesto tito jinak mírumilovní tvorové svádí každý týden nelidské boje o akční zboží. Kradou si ho z košíků, přetahují se o něj, mačkají a někdy i perou. Tohle snad nemáme zapotřebí. Nebo ano?
Dalším hřebíkem do naší mysli je cena. Nikoliv ta, která právě svítí na akční cedulce, ale ta kterou zboží skutečně má mít. Tedy ta dlouhodobá. Jenže díky fíglům obchodníků vlastně ani nevíme, jaká ona původní cena je. Musíme tedy nosit v hlavě, co kolik zhruba stojí. Za kolik se běžně prodává máslo, za kolik chleba, limonády, sušenky, salám nebo šampon. Abychom se nenechali nachytat. Což obchody rády dělají. Když nám zlevní koláčky, která se se slevou -30% prodávají za úplně stejnou cenu jako před týdnem. Kouzlo? Spíš fígl. Já osobně bych raději mentální kapacitu, kterou nyní zabírají ceny zboží, věnoval na něco smysluplnějšího.
O tom, že ceny zboží se stejně nakonec srovnají, jsem už kdysi psal článek. Žijeme tedy v zajetí snaživých lidí, schopných za každou cenu ušetřit, ničíme si tím životní pohodu při nákupech a ještě jsme za to vlastně rádi, protože i když zrovna po slevách nekoukáme, máme radost, když něco koupíme v akci. Na druhou stranu jsou zase lidé, kteří třeba na půl roku vyřadí některé potraviny, protože jsou dlouhodobě bez akčních cen. Je to skutečně stav, do kterého jsme se chtěli dopracovat? A dá se z toho vůbec ještě vymotat?
