Článek
Máme se jako lidstvo dobře, mnozí by řekli že až příliš. Máme své pohodlí, své zažité rituály, zvyky a užíváme si krásné výhledy na české kopečky (pokud nežijeme na Hradecku). Jenže logicky bychom chtěli víc, to je přirozená touha člověka. Naše domácnosti čím dál víc plní elektrické spotřebiče, které nám pomáhají s domácími pracemi, nebo nám zpohodlňují život. Letošní rok byl obzvláště příznivý pro prodejce klimatizací, prodává se stále více robotických vysavačů a sekaček, domácnosti plní chytré spotřebiče navázané na rozvětvené sítě WiFi. Sledujeme čím dál větší televize a zapínáme čím dál výkonnější počítače. Čím dál více aut jezdí na elektřinu. Pokud si schováváte účtenky za elektřinu, pak se podívejte na současnou spotřebu a spotřebu domácnosti před 20 lety. Uvidíte, že spotřeba energie vaší domácnosti zkrátka narostla, i když si to nemyslíte. Spotřeba elektrické energie v ČR stále stoupá.
Takovou elektrickou energii ale musíme někde vyrobit. Ideálně lacino a v co největším množství, aby nabídka převyšovala poptávku. Jelikož nákup elektřiny ze zahraničí není zrovna nejlevnějším řešením, musíme elektřinu vyrábět takříkajíc doma, u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A nutno uznat, že jsme v tom zatím dobří a stále se nám daří vytvářet elektrické přebytky, které posléze prodáváme přes nenáviděnou Lipskou burzu.
Mnoho domácností přispívá do energetického rybníčku také instalovanou fotovoltaikou, která pomáhá domům vytvářet buďto alespoň část spotřebované energie, nebo je rovnou od přívodu odřízne a vytvoří energetický ostrov, který funguje s tím, co si vyrobí. A přebytky může klidně prodávat do sítě.
Nicméně ani toto nestačí a je potřeba zvyšovat kapacitu velkých elektráren. Jen na domácnostech totiž spotřeba elektřiny nestojí. Většinu jí spotřebují různé provozy, zejména ty průmyslové. Ale ani stále více oblíbená nákupní centra nepatří mezi zrovna úsporné provozy. A chceme-li zvýšit výrobu elektřiny, pak máme několik možností.
Tou první je rozšiřování stávajících elektráren. Jenže to také není zrovna jednoduché a rychlé. Dukovany se svým mnohokrát rušeným a přepracovávaným tendrem by mohly vyprávět. V současnosti není zcela košér rozšiřovat uhelné či plynové elektrárny vzhledem k ekologickému směru Evropy. A stavba zcela nových elektráren je ještě mnohem náročnější.
Existuje ale cesta, která není tak strmá. Tou jsou větrné elektrárny, které se instalují ve velkém po celém světě a které dokáží vyrobit takzvaně zelenou elektřinu poměrně efektivně a především z obnovitelných zdrojů, konkrétně větru. Bez jakýchkoliv emisí.
Jenže zatímco přivézt si z elektra novou, větší, televizi nám nedělá žádný problém, představa, že bychom měli mít v katastru obce větrnou elektrárnu nám zvedá tlak. Česká republika patří mezi země s největším odporem proti větrníkům. Nejen řetězové maily řízené z Ruska, které má zájem na co největší spotřebě nerostných zdrojů, aby nám je mohlo prodávat, ale také lidová tvořivost a slavné „urban legends“ způsobilo, že se Češi větrníků zkrátka bojí. Tu vytvářejí vibrace (infrazvuk) které nám ničí mozek, tu produkují nesnesitelný hluk, jindy zase zabíjejí orly, opotřebením lopatek produkují množství mikročástic, někdy mají zastavit vítr, nebo dokonce celou rotaci Země. Přicházejí také (neoprávněné) obavy ze zdražení elektřiny nebo (oprávněné) obavy o výkyvy ve výkonu a potřeba energetických uložišť. A v neposlední řadě by pochopitelně zničily siluety českých kopců, což je na jednu stranu pravda, na stranu druhou lidé si větrníky, když na ně někde narazí, spíš fotí a kochají se jimi, než že by před nimi uhýbali zrakem. (Mimochodem lidi stejnětak fascinují třeba i chladící věže atomové elektrárny.)
Větrné turbíny na pozemku své obce prostě nechceme, i když bychom pak měli levnější elektřinu a ještě nějaké další výhody, o nichž by mohli vyprávět třeba obyvatelé obcí v okolí Temelína. A je potřeba dodat, že za zahradou nechceme ani uhelnou elektrárnu, ba ani tu atomovou, což osobně chápu daleko více, než odpor proti větrníkům. Zkrátka energii na provoz naší domácnosti ať si vyrábějí jak chtějí, ale hlavně jinde.
Neplatí to ale pouze u zdrojů elektřiny. V Jižních Čechách v tuto chvíli probíhají referenda proti dvěma spalovnám odpadu – v českobudějovickém Vrátě a českokrumlovských Domoradicích. Pochopitelně proti spalovnám se vzdmul obří odpor, protože spalovnu v katastru nechce mít asi nikdo. To přesto, že moderní spalovny produkují méně zplodin než běžné domácí topeniště. Obzvláště když v něm děda odvedle spaluje PET lahve. A přestože se topíme v nerecyklovatelných odpadech, kterých je také čím dál více, odmítáme s tím něco dělat, protože by se to dotklo přímo nás. Jen ať si to postaví jinde.
Stejné to bývá s montážními halami, sklady, zkrátka velkými průmyslovými komplexy které lidé odmítají z principu, protože chtějí mít hezký výhled a chtějí stále používat vyšlapanou cestičku, kde venčí psa již roky. Samozřejmě se částečně právem obávají zvýšeného hluku, znečištění. V Dobrovízi odmítli Amazon, ve Velkém Beranově logistické centrum Penny Marketu a v Choťánkách sklady Globusu. Lidé vědí, že to přinese peníze, pracovní místa a rozvoj regionu, ale nechtějí si kazit dosavadní výhledy a zdraví, což je pochopitelné.
Paradoxní je, že spousta lidí funguje na principu NIMBY (Not in my backyard – ne na mém dvorku). S výstavbou větrníků, hal i spaloven vlastně souhlasí, ale nesmí to být v jejich okolí. Alibisticky tak přesouvají zátěž na jiné lidi, přičemž sami mají svědomí čisté, když s výstavbou vlastně částečně souhlasí. Přeneseně by se dalo říci, že celá Evropa takto přesunula špinavý průmysl do Číny a nyní se tváří, že zachraňuje svět.
Přitom aby se lidstvo posouvalo kupředu, potřebuje čas od času postavit nějakou budovu, která mu bude sloužit, ale která holt omezí některé lidi. Kdyby každý nechtěl na pozemku elektrárnu, tak si dosud svítíme petrolejem. Původní obyvatelé z dnes zatopených obcí pod hladinou Orlíku a Lipna také byli proti výstavbě. Na něčích pozemcích byla vybudována letiště, z nichž létáme na dovolenou. Něčí pozemky musely ustoupit dálnicím. Takto bych mohl jmenovat donekonečna až do raného středověku. Patrně nikdo z nás by v takových podmínkách žít ale nechtěl, i kdybychom všichni byli uspokojeni, že na našich zahradách nestojí žádný průmysl či technické zařízení, které lidem zlepšuje život, ovšem nám za plotem škodí.
