Článek
Filip Turek se poněkud lživě prezentoval jako úspěšný automobilový závodník, který seděl i ve formuli. Stačilo pár detailů vynechat a jeho kariéra vypadala opravdu majestátně. Je jasné, že ne každý může být Lewis Hamilton a sedět v monopostu F1, takže jakákoliv účast na závodní dráze se počítá. Pro mne je závodním hrdinou třeba i Jann Mardenborough, jehož vstup do kariéry závodního jezdce byl zfilmován. A to přesto, že není nijak veleúspěšným závodníkem (ale ani špatným). Takže proč by pro někoho nemohl být hrdinou Filip Turek? Ačkoliv je nutné si přiznat, že většina závodních jezdců o své kariéře nekecá.
Jenže Filipa Turka jeho fanoušci zvolili do europarlamentu ne proto, že by vyhrál nějaký závod, ale proto, že jeho doménou bylo zasadit se o udržení spalovacích motorů. O tom, jestli boj proti Green Dealu má smysl nebo ne, se bavit nebudeme. Zkrátka EU nám dává najevo, že auto se spalovacím motorem nám už po roce 2035 koupit nedovolí. A to je věc, která nemálo lidí pálí daleko více, než dvoustovka na dálnici u Ostravy, nacistický symbol na helmě, nebo porážka patnácti letého kluka.
Z Filipa Turka si nyní internetové publikum utahuje. Je to reakce na provalení aury člověka, co má auta v malíčku. A nebyli bychom to my, Češi, abychom si z něčeho takového neudělali legraci. Co je však podstatnější je, že ačkoliv si teď Filip Turek prochází uličkou hanby, nejspíše stále nemá v plánu přiklonit se ke Green Dealu a spalovací motory hodit za hlavu. A to je důvod, proč si jej voliči zvolili. Jim je jedno, že potajmu otevírá vrátka do zákulisí europarlamentu nepřátelským režimům jako je Írán nebo Rusko. Je jim jedno, že Turek podporuje ruský narativ o válce na Ukrajině. Jsou to problémy, které je netrápí. Je trápí EU, která jim cpe elektromobily a chce jim zakázat spalovací motory.
Pro žádný systém není dobré hřát si na prsou hada a pěstovat si pátou kolonu. Ale za určitých podmínek je to prospěšné pro občany. Podmínky jsou striktní a jasně dané. Opozice musí být konstruktivní, ne demoliční. Musí mít na srdci blaho všech, nejen své. S takovou opozicí se dá pracovat a je ku prospěchu všem, protože usměrňuje hlavní proud do koryta, které neškodí nikomu. Jestli Turek spadá do této kategorie zatím těžko říci. Ale po boku Kateřiny Konečné se nezdá, že by byl v europarlamentu jakkoliv prospěšný. Což zase může imponovat lidem, kteří Evropskou unii bytostně nenávidí.
Co o Turkovi víme jistě? Že autům rozumí. Má je rád a celý život se kolem nich pohybuje. Ano, není oslnivým závodníkem, ale s volantem to umí, minimálně víc, než většina uživatelů, které potkáváme na silnicích. Málokdo se kdy projel po závodní dráze a většina lidí neprošla ani školou smyku. Ačkoliv Turek rád jezdí „jako prase,“ ještě nezabil sebe, ani (díkybohu) nikoho jiného. A co od takového člověka čekat? Přesně to, s čím vstupoval do politiky. Tedy obhajobu starých, benzínem vonících pořádků. Nic víc od něj jeho voliči patrně ani nechtěli. Asi si těžko mohli slibovat, že má telefon na Putina a do čtyřiadvaceti hodin ukončí válku na Ukrajině. Ani že se bude zastávat důchodců a vrátím jim jejich Fialou „ukradené“ nadměrečné valorizace. Zkrátka Filip Turek je produkt samotné EU, která na potírání fosilních paliv tlačí takovým způsobem, až v lidech vzbudila odpor. A díky Turkovi si možná i v EU uvědomí, že s Green Dealem šlápli poněkud vedle a měli mu dát volnější průběh. Třeba se chytí za hlavu a odsunou konec spalovacích motorů o deset, dvacet let dál. Do doby, kdy stejně většina lidí elektromobil mít bude a šestiválce bude vlastnit jen opravdový fajnšmekr.
