Článek
Po půl roce se nám opět přihlásil ke slovu letní čas, ručičku analogových hodin jsme posunuli v neděli ráno o hodinu napřed a neděle tak měla jako jediný den roku 23 hodin. S touto změnou, tedy přechodem ze středoevropského standardního času (lidově nesprávně označovaného jako „zimní“) na čas letní, se srovnáváme daleko hůře než s podzimním opakem. Populace je pak rozdělená na dva tábory. Na zastánce klasického středoevropského času (tzv. zimního) a na zastánce času letního, mezi nimiž nepanuje přílišná shoda.
V EU se problém přechodu času „intenzivně“ řeší už dlouhá léta. V roce 2018 nám slíbili, že se tím budou zabývat, aby posléze zjistili zásadní problém, že ačkoliv většina obyvatel EU se zrušením střídání změny času souhlasí, tak se naopak nejsou schopni dohodnout, který z časů zrušit a který zachovat.
Zajímavé na celé věci však je, že v minulosti nikdo střídání času neřešil. Jak by také mohl, když letní čas byl zaveden až před sto lety, v roce 1916. Ovšem dříve byl jednoduše čas řízen především tím, kdy zapadalo a vycházelo slunce, tedy tím, kdy byl den. Pro lidi, kteří doma neměli zavedený elektrický proud, díky němuž by mohli po večerech svítit, zkrátka nemělo smysl ponocovat, když nic neviděli. Naopak dnes, kdy je naopak elektrický proud v domácnosti naprostá samozřejmost, zase nemá smysl se denním cyklem jakkoliv zabývat. Pokud tedy nehodláme pobývat venku. Ale takzvané biologické hodiny bychom měli dodržovat, jak tvrdí odborníci.
Veličina, která nás na střídání času trápí nejvíce, je čas samotný. Tedy to, kolik je aktuálně hodin. Paradoxně to, kolik je právě hodin, je ale samotnému času naprosto jedno. Ten sám plyne, a jak my ho nazýváme, je naše věc. Stejně jako další fyzikální jednotky. Ale abychom čas mohli nějak uchopit a pojmenovat, vymysleli jsme si hodiny. Ty nám samozřejmě jsou velmi nápomocny. Zkuste si například domluvit pracovní schůzku ve 13:30 bez hodin. Nebo jděte na autobus v 7:45, když nepracujete s časem. Obojí je nemožné. A my se jen díky času můžeme domluvit na konkrétní hodinu i minutu a neomezovat se pouze svítáním a soumrakem, což jsou jediné části dne, na které bychom se bez hodinek mohli spolehnout. Protože i to poledne má každý trochu jindy (zkuste si změřit, kdy zrovna máte nejkratší stín, na půlhodinu přesně se patrně netrefíte).
Měření času je tedy naším velkým pomocníkem. Umí nám ale připravit i nějaká ta negativa. Musíme se jím totiž řídit. Pokud máme smluvenou pracovní schůzku ve 13:30, musíme se na ni ve 13:30 dostavit. A také musíme ráno vstávat, abychom byli na 7:00 v práci. Mnozí ještě dříve. A proto vstáváme v 6:00, nebo klidně o půl hodiny dřív. A to je to, co nás pálí nejvíce nyní, v době těsně po změně času na letní. Prostě se musíme z postele oproti standardnímu času vykopat o hodinu dříve. A jelikož naše tělo je stále ovlivněno více biologickými rytmy, jako jsou západ a východ slunce, jen velmi těžko si zvyká na umělý časový rytmus. Čili bylo-li celou dobu zvyklé vstávat půl hodiny po prvním ranním slunečním paprsku v našich oknech, nyní vstává půl hodiny před tím, než tento paprsek dorazí. A to je ten šok, ze kterého se pak několik dnů vzpamatováváme.
A jelikož se zkrátka v moderní civilizované společnosti bez času, hodinek a budíku neobejdeme, nezbývá nám než si zase zvyknout. Takže si dobrovolně necháme rozhodit biorytmus. Časem se s tím srovnáme a nebude to tak hrozné. Kdybychom se tomu chtěli vyhnout, museli bychom se vzdát naší civilizace, což za to asi nestojí. A přestože jsme sice civilizovaní lidé, nejsme s to se dohodnout, který ze dvou aktuálních časů zrušit. Čili střídání letního a standardního času tu s námi bude ještě hodně dlouho.
Chcete i nějakou radu, jak změnu času zvládnout lépe? Patrně žádná univerzální rada neexistuje. Ale co pomáhá mně, je, kdy jednoduše nový čas přijmu bez ohledu na to, co si o tom myslí slunce. Jdu tedy spát o hodinu dříve, než za standardního času a vstávám také o hodinu dříve. Žádné nalhávání si, že ještě není tolik, kolik ukazují hodiny. Tělo má potom odespaných svých cca 8 hodin a je spokojené. A výhodou je, že v tuto dobu je večer stejně tma ještě dlouho předtím, než (obvykle) uleháme do postele, tedy tělo je ochotné přijmout fakt, že má spát, ochotněji než kdyby nám do oken stále svítilo večerní slunce (což nás nakonec stejně čeká). Nicméně jak říkám, není to univerzální rada a nemusí to tak fungovat každému.
