Článek
Byl pátek, horký letní den, a odpolední směna se už viděla na víkendu. V podzemí dolu Dukla v Havířově panoval obvyklý ruch, hluk sbíječek a hukot dopravníků. Nikdo z horníků netušil, že se nachází v časované bombě, jejíž odpočet právě začal. Osudovým momentem se stala banální chyba, která by za normálních okolností skončila jen pokrčením ramen. U dopravníku v 11. sloji procházejícího kolem dřevěné výztuže došlo k tření. Gumový pás se zasekl, ale motor běžel dál. Tření gumy o válec vytvořilo žár, který stačil k tomu, aby se vznítil uhelný prach a následně i samotný pás. Byl to malý plamínek v obrovském komplexu chodeb, ale v prostředí nasyceném hořlavým materiálem a průvanem to byla jiskra v sudu se střelným prachem.
Tragédie Dukly 61 nespočívá jen v samotném požáru, ale v trestuhodném řetězci lidských selhání a arogance moci. První varování přišlo včas. Horník ucítil kouř. Nahlásil to. Reakce dispečinku? Bagatelizace. „To nic není, hlavně nezastavujte těžbu.“ V socialismu 60. let bylo plnění pětiletky svatým grálem. Zastavit pás znamenalo ztrátu tun uhlí, ztrátu prémií a politický průšvih. A tak se těžilo dál, zatímco oheň požíral dřevěnou výztuž a měnil šachtu v komín. Když si vedení dolu uvědomilo rozsah katastrofy, bylo už pozdě. Oheň se rozšířil do ventilačního systému, který místo aby kouř odsával, začal ho vhánět přímo do úseků, kde pracovali lidé.
To, co následovalo, připomíná scény z nejhorších hororů. Chodby se zaplnily hustým, jedovatým dýmem. Oxid uhelnatý je tichý zabiják – není vidět, není cítit, ale zabíjí během vteřin. Horníci v 8. sloji, kteří byli nejdále od ohniska, neměli tušení, co se děje. Dispečink je nevaroval včas. Když se pokusili utéct, narazili na neprůchodné bariéry kouře a žáru. Někteří se snažili utěsnit ve slepých chodbách, dýchat přes mokré hadry, jiní psali vzkazy na stěny či do prachu na zemi pro své manželky a děti. Byla to agonie ve tmě, stovky metrů pod zemí, kde naděje umírala s každým nádechem.
Záchranné čety dělaly, co mohly, ale proti tak masivnímu požáru byly bezmocné. Aby se oheň nešířil do dalších částí revíru a nezničil celý důl, padlo drastické rozhodnutí: zazdít postižené úseky. Bylo to rozhodnutí, které de facto pohřbilo 108 mužů zaživa, ačkoliv v té době už byla většina z nich pravděpodobně po smrti otravou plyny. Pro rodiny to byl šok, který režim okamžitě začal tlumit penězi a mlčením. Pohřby se konaly, ale o skutečných příčinách – o tom, že za smrtí stál šlendrián a honba za rekordy – se mluvit nesmělo. Viníci byli sice později odsouzeni, ale systém, který tuto kulturu nedbalosti stvořil, jel dál.
Dnes, když sledujeme filmové zpracování této tragédie, nás mrazí. Ale realita byla ještě syrovější než film. Dukla 61 zůstává mementem doby, kdy lidský život měl menší cenu než tuna uhlí. Těch 108 mužů nezemřelo jen kvůli nešťastné náhodě. Zemřeli, protože v soukolí totalitního průmyslu byli jen nahraditelnými součástkami. Jejich smrt donutila úřady změnit bezpečnostní předpisy (například zavedení nehořlavých pásů), ale pro vdovy a sirotky v Havířově to byla jen slabá útěcha.
Otázka do diskuse: Je podle vás morálně omluvitelné, že se v zájmu „vyšších cílů“ a ekonomiky často přehlížejí bezpečnostní rizika, a děje se to v nějaké formě i dnes, nebo šlo o specifický rys komunistického režimu?
Zdroje:
- Jemelka, Martin: Lidé z kolonií
- Archivní protokoly vyšetřovací komise OBÚ
