Americká vlajka nad Hradčany: Proč by Pattonův příjezd neznamenal hned západní ráj

Generál George S. Patton, ten bouřlivák s perleťovými revolvery, dává pokyn, ignoruje politické tanečky vrchního velení a jeho Shermanovy tanky drtí dlažbu směrem ku Praze. V téhle vysněné verzi historie americké džípy ráno 6. května 1945 parkují na Václavském náměstí, SS skládají zbraně a Československo vstupuje do poválečné éry jako hrdá součást Západu. Jenže historie, ta skutečná a surová, funguje málokdy tak přímočaře. Pokud se ponoříme do dobových reálií, zjistíme, že americká přítomnost v Praze by sice zachránila tisíce životů během povstání, ale politický osud republiky by dost možná nasměrovala do velmi specifické, šedé zóny – nikoliv k okamžité svobodě, ale k modelu, který později poznalo Rakousko nebo Finsko.

Představme si ten moment. Eisenhower pod tlakem Churchillových depeší a Pattonovy netrpělivosti kývne. Demarkační linie se posouvá na Vltavu a Labe. Američané obsazují Prahu, zatímco Rudá armáda, vyčerpaná a krvácející z ostravské operace, doráží s jistým zpožděním a zjišťuje, že strategické srdce Čech je už pod kontrolou hvězd a pruhů. První efekt je nabíledni – Pražské povstání nekončí masakrem, německá posádka se raději vzdává Američanům než obávaným Sovětům. Euforie v ulicích by byla nepopsatelná, mnohem silnější než ta, kterou známe z dobových týdeníků.

Jenže po vystřízlivění z oslav by nastala krutá geopolitická kocovina. Stalin by se totiž Prahy jen tak nevzdal. Pro sovětského diktátora nebylo Československo jen dalším státem na mapě, ale klíčovým nástupištěm do střední Evropy a především zdrojem uranu, o kterém už Kreml velmi dobře věděl. Představa, že by se Stalin s úsměvem stáhl a nechal Beneše budovat kapitalistickou demokracii západního střihu jen proto, že v Alcronu snídají američtí důstojníci, je naivní.

Mnohem pravděpodobnější je scénář složitého diplomatického patu. Vznikla by situace podobná té v Rakousku. Republika by byla rozdělena na okupační zóny nejen na papíře, ale fakticky, s dlouhodobou přítomností vojsk obou velmocí. Praha by se stala středoevropským Berlínem či Vídní – městem špionů, rozděleným na sektory, kde se v kavárnách potkávají agenti CIA a NKVD. Edvard Beneš, který svou politiku stavěl na roli mostu mezi Východem a Západem, by se v této realitě ocitl v mnohem silnější pozici. Přítomnost Američanů by mu dala páku, kterou ve skutečné historii postrádal. Komunisté v čele s Klementem Gottwaldem by sice stále měli obrovský vliv, živený poválečným radikalismem a sociálními změnami, ale nemohli by se spoléhat na monopolní silové řešení.

Únor 1948 by v této alternativní linii pravděpodobně nenastal – nebo alespoň ne v té podobě hladkého převratu. S americkými tanky v západních Čechách a v části Prahy by si ministr vnitra Nosek nedovolil tak bohorovně čistit policii a Lidové milice by v ulicích narazily na jiný druh autority. To však neznamená, že by komunisté zmizeli. Spíše by došlo k nucenému kompromisu, k jakési „finlandizaci“ Československa. Aby se Sověti stáhli (nebo aby omezili svůj vliv), musela by republika pravděpodobně vyhlásit trvalou neutralitu.

Vznikl by stát, který není členem NATO, ale ani Varšavské smlouvy. Československo jako neutrální nárazník ve stínu železné opony. Politický systém by byl hybridní – silná sociální demokracie, možná s trvalou účastí komunistů ve vládě, ale bez totalitních excesů, bez monstrprocesů a bez popravy Milady Horákové. Byli bychom zemí, kde se sice o socialismu mluví, ale kde hranice nejsou zadrátované a kde lze cestovat do Vídně na kávu.

Tato verze historie má však i své stinné stránky, které si v romantických představách o Pattonovi málokdy připouštíme. Takové Československo by bylo politicky nestabilní, neustále balancující na hraně nože, vydírané Moskvou (třeba dodávkami ropy) a opatrně podporované Washingtonem. Ekonomicky bychom na tom byli lépe než v reálném socialismu, ale hůře než Západní Německo, protože neutralita by nás částečně izolovala od integračních procesů rodící se Evropské unie.

Možná by nás také čekal osud mnohem tragičtější – osud rozděleného státu. Pokud by se Stalin zasekl a odmítl ustoupit, mohla demarkační linie na Vltavě ztuhnout v hranici státní. Západní Čechy jako prosperující stát s hlavním městem v Plzni, zbytek republiky jako tuhý sovětský satelit s centrem v Brně či Bratislavě. To je varianta korejská či německá, a při vší úctě k americké armádě, pro český národ by to byla katastrofa nedozírných rozměrů.

Když se tedy díváme na ty staré fotografie džípů u Plzně a cítíme lítost, mějme na paměti, že dějiny nejsou jen o tom, kdo kam dojede první. Jsou o tom, co následuje, když motory utichnou. Patton v Praze by téměř jistě znamenal méně mrtvých v květnu 1945 a možná svobodnější, byť složitější život v následujících dekádách. Nebyl by to ale triumfální vstup do západního klubu, nýbrž začátek dlouhé, nervózní a osamělé hry na neutralitu uprostřed rozděleného kontinentu. A kdo ví, zda bychom v té hře obstáli tak šikovně jako Rakušané, nebo zda bychom se stali jen dalším bojištěm studené války.

Použitá literatura a prameny: