Americké džípy na Václaváku: Kdyby Patton v Plzni nezastavil

Když se dnes díváme na dobové fotografie amerických vojáků v Plzni, vidíme úsměvy, šeříky a plzeňské pivo, ale pod tímto povrchem vře jedna z největších frustrací konce války. Americká armáda byla v květnu 1945 rozjetým strojem, který v podstatě neměl v západních Čechách soupeře. Wehrmacht se hroutil, němečtí vojáci se masově vzdávali komukoliv, kdo neměl na čepici rudou hvězdu, a cesta na Prahu byla z vojenského hlediska otevřená dálnice. Je fascinující a zároveň bolestné si uvědomit, že Pattonovy průzkumné jednotky se skutečně dostaly až na okraj Prahy, jen aby byly staženy zpět. Představme si ale scénář, kde se generál Eisenhower, možná pod vlivem naléhání Winstona Churchilla, který už tehdy tušil spouštění železné opony, rozhodne, že politická gesta musí jít stranou, a dá Pattonovi zelenou. Nebo scénář ještě divočejší, kde si Patton „spletl mapu“ a vyrazil na vlastní pěst, což by u jeho nátury nebylo nic až tak nepředstavitelného.

Příjezd Američanů do Prahy třeba už 6. nebo 7. května by v první řadě znamenal jiný průběh Pražského povstání. Těžké boje o rozhlas, barikády a zoufalé volání o pomoc, které slyšela jen hluchá éterová prázdnota, by se proměnily v koordinovanou akci s nejlépe vybavenou armádou světa. Německá posádka v Praze, vedená generálem Toussaintem, by se pravděpodobně vzdala mnohem ochotněji Američanům než povstalcům nebo blížícím se Sovětům, ze kterých měla panickou hrůzu. Ušetřeny by byly stovky životů na barikádách a Staroměstská radnice by možná dodnes stála v celé své kráse. Je však třeba být skeptický k představě, že by to byla procházka růžovým sadem – fanatické jednotky SS v okolí Prahy by se nevzdaly bez boje ani Shermanům, ale palebná převaha Američanů by byla drtivá. Sporná role Vlasovců, kteří Praze reálně pomohli v nejkritičtější chvíli, by se v tomto scénáři stala jen malou poznámkou pod čarou, protože by jejich zoufalý pokus o vykoupení nebyl pro záchranu města klíčový.

Mnohem zásadnější než vojenská taktika by však byly dopady politické, a to je ten bod, kde se alternativní historie stává skutečně mrazivou. Pokud by americká vlajka zavlála nad Hradčany dříve než ta sovětská, symbolika by byla nesmírně silná. Edvard Beneš a exilová vláda by se do Prahy vraceli ne jako chráněnci Moskvy, kteří musí „vděčně mlčet“, ale do prostoru, kde je rovnováha sil mnohem vyrovnanější. Klement Gottwald a komunisté by přišli o svůj hlavní trumf – mýtus o tom, že jedině Sovětský svaz je garantem naší svobody a bezpečnosti. Volby v roce 1946, které v naší realitě komunisté vyhráli i díky aureole osvoboditelů, by se odehrávaly v naprosto jiné atmosféře. Není jisté, že by prohráli, sociální poptávka po levici byla v poválečné Evropě silná všude, ale jejich dominance by nebyla tak drtivá a psychologický tlak na „přimknutí se k Dubisku“ by byl o poznání slabší.

Samozřejmě nelze ignorovat reakci Stalina. Sovětský diktátor považoval střední Evropu za svou válečnou kořist a porušení demarkační linie by vnímal jako zradu. Vztahy mezi Spojenci by ochladly mnohem rychleji, možná by došlo k diplomatickým roztržkám přímo v Praze. Lze si představit situaci, kdy by v Praze stály americké tanky a na předměstí ty sovětské, přičemž by se nervózně vyjednávalo, kdo vlastně město kontroluje. Je docela možné, že by Američané nakonec museli Prahu opustit, podobně jako se stáhli z části Saska nebo Durynska, které připadly do sovětské zóny na základě dohod z Jalty. Ale ten zážitek – ten fyzický kontakt s americkou demokracií, čokoládou a žvýkačkami přímo v srdci hlavního města – by v lidech zůstal. Ten pocit, že „Západ je tady taky“, by mohl fungovat jako mocná očkovací látka proti pozdější letargii a odevzdanosti osudu.

Možná by se únor 1948 odehrál i tak. Sovětský vliv byl v regionu masivní a tajné služby pracovaly nezávisle na tom, kdo řídil dopravu na Václavském náměstí. Ale pozice demokratických ministrů by byla silnější. Československá společnost by měla v živé paměti, že není jen malým slovanským bratrem východního obra, ale plnohodnotnou součástí západního světa, kterou přišli osvobodit chlapci z Oklahomy a Texasu. Historie bohužel nezná slovo „kdyby“, ale při pohledu na mapu a vzdálenost Plzně od Prahy se člověk nemůže zbavit hořkého pocitu, že osud celých generací tehdy závisel na tom, kde se zastavilo pár džípů a jak moc byl jeden vrchní velitel ochotný poslouchat politiky místo svého vojenského instinktu. Pattonova neuskutečněná jízda na Prahu tak zůstává jedním z největších nedokončených příběhů našich dějin, připomínkou toho, že o svobodě často rozhodují kilometry a minuty, nikoliv jen dějinná nevyhnutelnost.

Prameny: