Článek
V osmdesátých letech bylo Československo v naprosto unikátní pozici. Zatímco většina států světa, včetně mnoha západních, musela jaderné technologie draze nakupovat, my jsme byli v tomto oboru soběstační. V halách plzeňské Škodovky (konkrétně v závodě Jaderné strojírenství) vznikala ocelová srdce atomových elektráren – tlakové nádoby reaktorů VVER. Byli jsme jedinou zemí mimo Sovětský svaz, které Moskva svěřila výrobu těchto klíčových komponent. Naše reaktory neputovaly jen do Dukovan či Temelína, ale i do Maďarska a Německa (Nord). Měli jsme know-how, měli jsme lidi, měli jsme tradici. Byli jsme na prahu toho stát se „atomovou velmocí“ exportního typu.
Představme si scénář, ve kterém by po roce 1989 nedošlo k útlumu a rozbití velkých strojírenských celků. Kdyby vláda pochopila, že jaderná energetika je naším rodinným stříbrem, a místo divoké privatizace by vytvořila silný národní holding, podobně jako to udělala Francie s firmou Areva (dnes EDF). Škodovka by v 90. letech neztratila dech. Naopak, s přístupem k západní elektronice a řídicím systémům by mohla nabídnout světu produkt, který by byl robustní jako ruský tank, ale bezpečný a sofistikovaný jako západní technologie.
V době globálního hladu po energii, který nastal po roce 2000, by Česká republika byla v pozici globálního hráče. Nestavěli bychom dnes složitě jeden blok v Dukovanech s pomocí cizinců. České firmy by stavěly elektrárny v Polsku, v Indii nebo v Jižní Americe. Příjmy z tohoto high-tech exportu by byly astronomické a držely by naši ekonomiku na špičce. Plzeň by nebyla městem montoven a skladů, ale centrem světového jaderného výzkumu. Naše technické univerzity by byly magnetem pro talenty z celého světa.
Bohužel, realita byla jiná. Rozpad trhů RVHP, nedostatek politické podpory a ideologický odpor k jádru v 90. letech (často živený z Rakouska) srazily tento obor na kolena. Výrobní kapacity se zredukovaly, odborníci odešli nebo zestárli. Dnes sice stále umíme vyrobit mnohé komponenty a patříme ke špičce v údržbě, ale schopnost dodat „elektrárnu na klíč“ je nenávratně pryč. Z pozice výrobce jsme se posunuli do pozice zákazníka, který čeká, co mu kdo prodá. Je to jedna z největších ztrát našeho inženýrského dědictví.
Otázka do diskuse: Měl stát po revoluci aktivně držet a dotovat jaderný program ve Škodovce jako strategickou prioritu, i když to v té době nebylo ekonomicky výhodné a „jádro“ bylo nepopulární slovo?
Zdroje:
- Drábová, Dana a kol.: Jaderná energie v ČR.
- Archivní materiály Škoda JS a historie výstavby VVER-440.
