Betonové peklo: Proč by obrana pevností nebyla romantikou, ale hororem

Když dnes v rámci rodinného výletu navštívíte Boudu, Haničku nebo Dobrošov, dýchne na vás chladný, vlhký klid. Průvodce vám ukáže filtrovnu vzduchu, muniční sklad a impozantní střílny, přičemž ve vás logicky roste pocit hrdosti a bezpečí. „Tady by neprošli,“ říkáme si často s rukama v kapsách bundy. Jenže válka není statická expozice a pohled na mapu či tloušťku železobetonu nám neřekne nic o tom, jak by vypadala skutečná, fyzická realita boje v těchto objektech. Pokud by v říjnu 1938 Wehrmacht zaútočil, osádky těžkého opevnění by nečekala hrdinská střílečka jako z filmu, ale klaustrofobická noční můra plná dýmu, ohlušujícího hluku a psychického teroru, který by si nezadal s nejhoršími momenty první světové války.

Je třeba si uvědomit, že německá armáda, jakkoliv v roce 1938 ještě nedokonalá, nebyla hloupá. Generálové věděli, že posílat tanky přímo proti čelním stěnám pěchotních srubů je sebevražda. Místo toho by nasadili taktiku, kterou později zdokonalili při dobývání belgické pevnosti Eben-Emael nebo na Maginotově linii – úderné skupiny (Stosstruppen). Představte si to: dělostřelecká baráž, která sice metrové stěny neprorazí, ale otřesy z ní vyvolají uvnitř bunkru chaos, praskání žárovek a zvonění v uších, z něhož teče krev. A v momentě, kdy dělostřelba utichne, se z mlhy a kouře nevynoří tanky, ale malá skupina ženistů s plamenomety a kumulativními náložemi, kteří se plazí v „hluchých prostorech“, kam naše kulomety nedosáhnou.

Uvnitř srubu by se situace rychle měnila v peklo. Jakmile by začaly pálit naše vlastní zbraně – dvojčata těžkých kulometů a protitankové kanóny – hluk v uzavřeném prostoru by byl nepředstavitelný. Pamětníci cvičných střeleb často vzpomínali, že i s ochranou sluchu to byl zážitek na hranici fyzické bolesti. Do toho připočtěte výfukové plyny z dieselagregátů, pach spáleného střelného prachu, který by i přes výkonnou ventilaci prosytil vzduch, a všudypřítomný strach. Pokud by nepřítel použil plamenomety proti střílnám nebo vchodovým objektům, oheň by sice dovnitř proniknout nemusel, ale sálavé žár a spotřeba kyslíku by udělaly své. Ventilace by nasála kouř, osádka by se dusila, oči by pálily tak, že by nebylo možné zamířit. Byl by to boj o každý nádech.

Největším nepřítelem našich hraničářů by však nebyl německý voják, ale izolace. Opevnění je silné jen dokud funguje jako systém. Jakmile by Němci prorazili linie lehkých opevnění (tzv. řopíků) v mezerách mezi tvrzemi – a to by se vzhledem k jejich početní převaze dříve či později stalo – jednotlivé těžké sruby by se ocitly v obklíčení. Odříznuté od telefonního spojení, bez možnosti doplnit munici, s vědomím, že nepřítel je nejen před nimi, ale už i za nimi, hluboko v týlu, kde vypaluje české vesnice. Psychický tlak na velitele objektu, který má pod sebou stovku mužů v betonové rakvi, by byl enormní. Museli by se rozhodovat, zda bojovat do posledního granátu a riskovat smrt udušením nebo pohřbením zaživa, nebo se vzdát, když už obrana ztratila strategický smysl.

Jistě, naše pevnosti by Wehrmachtu způsobily strašlivé ztráty. Není pochyb o tom, že v průsmycích a údolích by zůstaly hromady německých těl a vraky obrněných vozidel. Pevnostní systém byl technicky na špičkové úrovni a naši vojáci byli odhodláni prodat kůži draze. Ale představa „nedobytné hráze“ je mýtus. Byla to hráz, která měla zadržet povodeň jen na tak dlouho, aby se armáda mohla stáhnout na Moravu a Slovensko. Pro osádky v první linii by to však byla mise s jednosměrnou jízdenkou. Nebyla by to elegantní válka z dálky, byl by to brutální boj muže proti muži ve tmě, dýmu a betonu, kde hrdinství neznamená přežít, ale vydržet o hodinu déle než soused.

Otázka do diskuse: Kdyby došlo na tento scénář a vy byste byli veliteli odříznutého, obklíčeného pěchotního srubu, kterému dochází munice – bojovali byste do posledního muže pro čest praporu, nebo byste kapitulovali, abyste zachránili životy své posádky?

Prameny: