Článek
Málokterá surovina je tak spjata s českou historií jako cukr. Byli jsme v tom absolutní světová elita. Všechno to začalo v roce 1843 v Dačicích, kde Jakub Kryštof Rad vyrobil první kostku cukru na světě (protože se jeho žena zranila při sekání cukrové homole). Tento vynález dobyl planetu. Ale nešlo jen o kostku. České země byly za Rakouska-Uherska i za první republiky „cukřenkou Evropy“. Naše řepa byla nejcukernatější, naše technologie nejmodernější. Exportovali jsme tisíce tun a „český cukr“ byl pojem, který otevíral dveře na světové trhy stejně jako plzeňské pivo.
Ještě v 80. letech jely cukrovary naplno. Byla to strategická surovina. Každá větší vesnice v Polabí nebo na Hané měla svůj komín, který na podzim kouřil a voněl řepou. Byli jsme soběstační a vyváželi jsme. Pak ale přišla 90. léta a později vstup do Evropské unie. V rámci přístupových rozhovorů a následných kvót se stalo něco nepochopitelného. Česká republika přistoupila na drastické omezení výroby.
Zatímco západní země jako Francie nebo Německo si své kapacity tvrdě hájily, my jsme podlehli tlaku a vidině jednorázových dotací za uzavření provozů. Byla to jatka průmyslu. Cukrovary, které fungovaly sto let a byly modernizované, se zavíraly, stroje se řezaly do šrotu a budovy se bouraly, aby se už nikdy výroba nemohla obnovit. Bylo to, jako bychom si dobrovolně uřízli ruku.
Výsledek? Z velmoci se stal dovozce. Dnes v regálech často kupujeme cukr, který byl vyroben v Německu nebo Polsku, často i z naší vlastní řepy, kterou tam vyvážíme ke zpracování. Přidaná hodnota a zisky zůstávají za hranicemi. Cukrovarnická lobby v západní Evropě nás brilantně vyšachovala. Zbyla nám jen hrstka cukrovarů, většinou v rukou nadnárodních koncernů (např. Tereos).
Příběh českého cukru je varováním. Ukazuje, co se stane, když stát rezignuje na ochranu svých strategických zájmů. Měli jsme „bílé zlato“, které nám rostlo na poli. Uměli jsme ho zpracovat lépe než kdokoliv jiný. Dnes nám zbyl jen ten pomník kostky cukru v Dačicích a hořká pachuť v ústech, kdykoliv si sladíme kávu drahým cukrem z dovozu.
Zdroje:
- Dudák, Vladislav: Příběh českého cukru.
