Článek
Když dnes řidič stojí v nekonečné koloně na D1 a sleduje, jak se oprava pár kilometrů vozovky vleče celou pětiletku, působí texty z roku 1937 jako vzkazy z jiné, vyspělejší civilizace. Právě tehdy totiž Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr zakladatele obuvnického impéria a vizionář, jehož rozmach se nevešel do zlínských kanceláří, vydal svou legendární knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí.
Nebyla to utopie snílka odtrženého od reality, ale manažersky chladný, precizně vykalkulovaný byznysplán na transformaci Československa z opatrného středoevropského státu v průmyslovou a demografickou velmoc kontinentu. Kdyby dějiny dopřály této vizi pouhých deset let míru navíc a kdyby se politická reprezentace dokázala oprostit od žabomyších válek ve prospěch „inženýrského řízení státu“, naše země by dnes možná vypadala jako evropská Amerika – sebevědomá, betonem a ocelí propojená federace, kde slovo „nejde“ neexistuje.
Jádrem Baťova plánu nebylo jen vyrábět více bot, ale radikálně přepsat geografii a logistiku státu. Československo té doby bylo protáhlou, strategicky zranitelnou nudlí s mizerným spojením mezi průmyslovým západem a agrárním východem. Baťa to chtěl změnit vybudováním „páteře republiky“ – dálniční magistrály z Chebu až do podkarpatské Jasiny. Představme si, že by se bagry zakously do země už v roce 1938. Tato betonová tepna by nebyla jen cestou; byla by nervovým systémem, který by ekonomicky i mentálně sjednotil Čechy, Slováky a Rusíny. Cesta z Prahy do Košic by netrvala dny, ale hodiny. Podél této osy by vyrůstala nová průmyslová centra, moderní města vystavěná v onom nezaměnitelném, funkcionálním zlínském stylu z červených cihel a skla.
Ambice však nekončily u asfaltu. Baťa, jehož myšlení bylo globální, viděl Československo jako „přístav Evropy“, i bez moře. Projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, dnes často vysmívaný jako megalomanský sen, byl v jeho očích nutností pro levnou přepravu surovin. Pokud by se tato vodní díla realizovala, Morava by se stala logistickým srdcem kontinentu, křižovatkou, kudy proudí zboží ze severu na jih a z východu na západ. Lodě s českými stroji by pluly do Hamburku i do Černého moře. Tato infrastrukturní revoluce by přinesla takový hospodářský boom, že Baťova předpověď o růstu populace na 40 milionů (díky přistěhovalectví a vysoké porodnosti z blahobytu) by nemusela být nereálná. Československo by neřešilo, zda se ubrání Německu vojensky, protože by Německu konkurovalo ekonomicky takovou silou, že by si Berlín útok dvakrát rozmyslel – nebo by nás potřeboval spíše jako partnera než jako protektorát.
Politický aspekt této vize je neméně fascinující, byť pro zastánce tradiční parlamentní demokracie možná trochu mrazivý. Baťovský systém řízení státu by pravděpodobně připomínal řízení obří korporace. Méně řečnění, více výkonu. Odbornost by byla nadřazena stranické příslušnosti, ministři by byli spíše generálními řediteli svých resortů, hodnocenými podle tvrdých dat, nikoliv podle politických proklamací. Stát by fungoval efektivně, rychle, možná trochu autoritativně, ale ve prospěch prosperity. Byl by to systém meritokracie, kde se úspěch neodpouští, ale vyžaduje. Je otázkou, zda by se v takovém prostředí dařilo onomu typickému českému „švejkování“ a kutilství, nebo zda by se národní charakter pod tlakem efektivity proměnil v něco, co známe spíše od Američanů či Němců – v dravou soutěživost a hrdost na vlastní výkon.
Když se dnes projdeme po Zlíně, vidíme jen zlomek toho, co mohlo být. Vidíme město v zahradách, které funguje. Představa, že by takto vypadala celá republika – od Aše po Užhorod – je bolestně krásná. Byli bychom zemí mrakodrapů, rychlovlaků a dálnic, zemí, kam se jezdí za prací z celé Evropy, nikoliv zemí, která vyváží levnou pracovní sílu. Baťova vize nám ukazuje, že naše „malost“ není daná osudem ani rozlohou, ale pouze nedostatkem odvahy myslet ve velkém.
Jan Antonín Baťa nám zanechal manuál na velmoc, který jsme bohužel, zavaleni dějinnými katastrofami a vlastní malověrností, nechali zapadnout prachem v archivu.
Otázka do diskuse: Kdyby se Baťova vize naplnila a Československo by bylo řízeno manažersky jako firma s důrazem na maximální výkon a prosperitu, byli byste ochotni obětovat část své „pohody“ a sociálních jistot výměnou za dvojnásobné platy a špičkovou infrastrukturu?
Prameny:
- Baťa, Jan Antonín: Budujme stát pro 40 000 000 lidí.
- Zelený, Milan: Cesty k úspěchu: Trvalé hodnoty soustavy Baťa.
