Článek
Dějiny malých národů jsou často psány inkoustem porážek, kompromisů a stížností na nepřízeň osudu. Často se učíme, že jsme byli obětí Vídně, Berlína či Moskvy, a tento narativ „trpícího otloukánka“ se nám zažral hluboko do podvědomí. Existuje však jedna kapitola našich dějin, která se tomuto schématu naprosto vymyká a na kterou se v dnešní době, kdy se opět hledá vztah k Východu, trestuhodně zapomíná. Je to příběh Československých legií v Rusku. Nebyl to příběh o ústupu a prosbách. Byl to moment, kdy šedesát tisíc českých a slovenských „bratrů“, učitelů, úředníků a sedláků navlečených v cizích uniformách, fakticky ovládlo největší železniční tepnu světa a drželo v šachu rodící se bolševickou hydru. Co kdybychom tehdy Sibiř neopustili? Co kdyby se ona proslulá „anabáze“ změnila v trvalou misi za záchranu civilizace na Východě?
Píše se rok 1918 a v Rusku vládne nepředstavitelný chaos. Carská říše se zhroutila, Leninovi bolševici rozpoutali rudý teror a země se propadá do barbarství. Uprostřed tohoto marasmu stojí jediná organizovaná, disciplinovaná a demokratická síla – Československé legie. Představme si scénář, ve kterém se generál Syrový a Gajda po dohodě se západními spojenci rozhodnou, že Vladivostok nebude cílem evakuace, ale týlovou základnou pro ofenzivu. V reálné historii legie ovládaly Transsibiřskou magistrálu, což je výkon z vojenského hlediska fenomenální, ale braly to jako nutné zlo k cestě domů. Kdyby však přišel rozkaz „zůstat a vyčistit“, dějiny 20. století by se psaly jinak. Bolševická moc visela na vlásku. Lenin a Trockij měli z Čechoslováků panickou hrůzu, protože věděli, že na rozdíl od demoralizovaných Rusů tito „Čechosobaki“, jak nám s nenávistným respektem říkali, umí bojovat a mají morálku.
Pokud by se legie staly jádrem mezinárodní intervence, je vysoce pravděpodobné, že by bolševický režim padl ještě v roce 1919. Představa je to fascinující – československý voják jako garant pořádku a práva na území velkém jako Evropa. V oblastech, které legie kontrolovaly, totiž fungovalo to, co Rusko neznalo: banky, pošta, noviny, pravidelné zásobování a soudy, které nepopravovaly bez rozsudku. Byla to „republika na kolejích“, ukázka české organizační schopnosti a improvizace. Naše vlaky (ešalony) nebyly jen dopravními prostředky, byly to pojízdné tiskárny, pekárny i kasárna. Češi ukázali, že umí víc než jen poslouchat – umí vládnout. Kdyby tento stav trval déle a byl podpořen Západem, mohl vzniknout na Sibiři demokratický státní útvar pod československým protektorátem, který by byl hrází proti komunismu.
Tato alternativa má obrovský dopad na naše národní sebevědomí. V té době jsme nebyli prosebníky. Tomáš Garrigue Masaryk mohl ve Washingtonu a Paříži jednat jako rovný s rovným, protože měl v rukou trumf, který nikdo jiný neměl – armádu, která reálně něco ovládala. Svět k nám vzhlížel s úctou. New York Times psaly o „československém zázraku“. Kdybychom si tento pocit síly a odpovědnosti uchovali, možná by naše první republika nebyla jen „ostrůvkem demokracie“, který se bojí německého souseda, ale sebevědomým hráčem, který ví, že dokázal zničit jednu totalitu v zárodku. Nebylo by Gulagů, nebylo by Stalinova hladomoru, a co je pro nás nejdůležitější – nebylo by roku 1968, protože Sovětský svaz v oné imperiální podobě by prostě neexistoval.
Je dobré si tento moment připomínat právě dnes. Ukazuje nám totiž, že náš vztah k Rusku nemusí být definován ani slepou láskou, ani strachem z obra. Naši předkové před sto lety ukázali třetí cestu – cestu sebevědomé civilizační převahy. Viděli ruskou realitu bez příkras, viděli bídu i krutost bolševismu, a postavili se jí se zbraní v ruce a s demokratickými ideály v srdci. Nečekali, až je někdo zachrání. Zachraňovali se sami a mimochodem u toho zachraňovali i čest Evropy. Tento „gen legií“ v sobě někde hluboko máme. Není to gen švejkování, je to gen, který dokáže z chaosu vykřesat řád a který se nehrbí před hrubou silou, protože ví, že intelekt a disciplína jsou silnější zbraně než jen početní převaha.
Otázka do diskuse: Nebylo stažení legií z Ruska historickou chybou? Měli jsme tehdy využít své síly, dorazit bolševiky a změnit tak osud světa, i za cenu, že by se naši pradědové vrátili domů o několik let později?
Prameny:
- Preclík, Vratislav: Masaryk a legie.
- Fic, Victor M.: Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa.
- Sak, Robert: Anabáze: Drama československých legií v Rusku.
