Článek
Je zvláštní se dnes, s odstupem pětatřiceti let, dívat na záběry z tehdejšího prosince a uvědomovat si, na jak tenkém vlásku visel osud polistopadového vývoje. Paměť národa má tendenci věci zjednodušovat a uhlazovat ostré hrany, takže jsme si zvykli vnímat cestu Václava Havla na Pražský hrad jako jedinou možnou variantu, jako přirozený tok dějin. Zapomínáme přitom, že pro obrovskou část tehdejší společnosti, zejména na Slovensku, ale i pro generaci našich rodičů či prarodičů v českých zemích, byl hlavním hrdinou někdo jiný. Alexander Dubček nebyl jen symbolickou figurkou vytaženou z depozitáře dějin, kterou dav na Letné vytleskal spíše ze slušnosti. Představoval kontinuitu, naději na návrat tam, kde jsme byli násilně přerušeni v srpnu 1968, a pro mnohé byl srozumitelnější než „ten dramatik v krátkých kalhotách“, obklopený disidenty, o kterých běžný občan z Ostravy nebo Banské Bystrice v životě neslyšel.
Kdyby se v oněch klíčových dnech, kdy se v útrobách Laterny magiky a Špalíčku lámaly ledy, prosadil názor, že společnost na radikální řez není připravena, scénář našich životů by se psal docela jinak. Dubček na Hradě by znamenal obrovskou symbolickou úlitbu – signál do Moskvy i do Washingtonu, že ve střední Evropě se nekoná žádný divoký převrat, ale spíše pozvolná evoluce. Lze se důvodně domnívat, že pod jeho vedením by ekonomická transformace, kterou později tak nekompromisně dirigoval Václav Klaus, narážela na mnohem tužší odpor prezidentské kanceláře. Dubček, se svou celoživotní, byť možná naivní vírou v sociální spravedlnost, by jen těžko podepisoval zákony o dravé privatizaci bez mrknutí oka. Možná bychom se dočkali modelu bližšího jakémusi „třetímu cestování“, o kterém se tehdy tolik blouznilo, což by v praxi mohlo znamenat pomalejší růst, ale možná také menší sociální otřesy v devadesátých letech. Byli bychom méně draví, chudší, ale možná rovnostářštější – což je v české povaze hluboce zakořeněno.
Ještě zásadnější by však byla změna v dynamice česko-slovenských vztahů, která by dost možná přepsala mapu dnešní Evropy. S Alexanderem Dubčekem v čele federace by onen pověstný slovenský osten, pocit nedocenění a věčného „pražského diktátu“, zřejmě ztratil na své jedovatosti. Těžko by se Vladimíru Mečiarovi o pár let později rozehrávala karta národního útlaku, kdyby na Pražském hradě seděl Slovák, který je navíc nezpochybnitelným národním mýtem. Je docela dobře možné, že rozpad Československa by se buď odložil na neurčito, nebo by k němu vůbec nedošlo. Slováci by měli „svého“ prezidenta a Češi, kteří Dubčeka vždy vnímali spíše jako „našeho Sašu“ než jako cizince, by neměli pocit, že doplácejí na východní část republiky. Společný stát by možná přežil svou klinickou smrt, byť za cenu nekonečných kompromisů, kompetenčních sporů a pomalého rozhodování, které by Dubček – povahou spíše váhavý a konsensuální politik – zřejmě nedokázal rázně utnout.
Na druhé straně je třeba si přiznat, o co bychom přišli. Chyběl by nám onen unikátní kulturní a morální rozměr, který do úřadu vnesl Václav Havel a který z malé středoevropské země udělal na pár let morální velmoc. Dubček byl politikem aparátu, byť s lidskou tváří; byl to muž v šedém obleku, který by neuměl oslovit světové lídry jazykem existenciální filozofie. Nezval by do Prahy Rolling Stones, Lou Reeda ani Dalajlámu s takovou samozřejmostí a lehkostí. Československo by s Dubčekem bylo zemí „normálnější“, nudnější, možná trochu provinční. Nebyli bychom oním miláčkem Západu, který se vrací do Evropy s fanfárami a otevírá světu náruč, ale spíše opatrným navrátilcem, který si u dveří Evropské unie pečlivě čistí boty a čeká na vyzvání. Náš návrat na Západ by byl úřednický, nikoliv euforicý.
Byla by to zkrátka jiná republika. Méně „cool“, jak by se řeklo dnes, méně intelektuální, ale možná stabilnější ve svých základech. Atmosféra devadesátých let by nebyla tak divoká, fialová saka podnikatelů by možná tolik nesvítila, protože by neměli tak volné pole působnosti. Je to samozřejmě jen hra na „co by kdyby“, ale při pohledu na dnešní rozdělenou společnost a hranici na řece Moravě se nelze ubránit myšlence, že s Dubčekem bychom možná přišli o část svobody a dravosti, ale zachovali bychom si pocit sounáležitosti dvou národů, který se nám tak snadno rozpadl pod rukama. Historie však nakonec dala přednost dramaturgii před nostalgií a my jsme se vydali cestou, která nás dovedla tam, kde jsme dnes – do světa, kde je Dubček už jen kapitolou v učebnici, zatímco jeho tehdejší rival Havel zůstává měřítkem, ke kterému se, ať už s láskou či nenávistí, stále vztahujeme.
