Článek
Když v červnu 1991 odjížděl z československého území poslední transport sovětské armády a generál Vorobjov naposledy zasalutoval (spíše s kyselým výrazem než s respektem), mnozí cítili úlevu. Málokdo si však v té euforii uvědomoval, jak strašlivou cenovku za sebou tato „bratrská pomoc“ zanechala. Článek Lukáše Hanzla správně připomíná ekonomická data, ale když se na ta čísla podíváme optikou promarněných příležitostí, jímá nás závrať. Československo v podstatě financovalo svůj vlastní žalář. Platili jsme za výstavbu bytů pro rodiny sovětských důstojníků, zatímco naši lidé čekali v pořadnících na panelákové 2+kk. Dodávali jsme vodu, elektřinu a potraviny armádě, která na nás mířila děly. Byla to ekonomická perverze, kdy oběť živí svého násilníka.
Nejviditelnější jizvou je devastace krajiny. Prostory jako Ralsko nebo Milovice se změnily v měsíční krajinu, nasáklou ropou, těžkými kovy a nevybuchlou municí. Sověti si s ekologií hlavu nelámali. Vylévali vyjetý olej a letecký petrolej přímo do země, čímž otrávili zdroje pitné vody na desítky let dopředu. Sanace těchto škod stála český stát v 90. letech a na přelomu tisíciletí miliardy korun. Představme si, že by tyto peníze nemusely téct do čištění spodních vod od ruského šlendriánu, ale do modernizace nemocnic nebo školství.
Ale tím největším nákladem nejsou rozbité cesty od tankových pásů ani zničené lesy. Je to „náklad ušlé příležitosti“. Období 1968–1989 bylo dobou, kdy západní Evropa zažívala technologický boom, nástup počítačů a moderní infrastruktury. My jsme v té době stagnovali v šedi normalizace, udržované právě přítomností oněch 75 tisíc sovětských vojáků. Kdyby okupace nenastala, Československo by pravděpodobně pokračovalo v reformách Pražského jara. Ekonomicky jsme měli našlápnuto lépe než Rakousko. Bez břemene okupace a následné normalizace bychom dnes nebyli „montovnou“, která se snaží dohnat Západ, ale byli bychom jeho pevnou součástí. Náš HDP mohl být dvojnásobný.
Účet za okupaci tak není jen o penězích, které jsme přímo vydali. Je to účet za ukradenou budoucnost. Za generaci talentovaných lidí, kteří emigrovali, protože nechtěli žít ve stínu ruských tanků. Za zpoždění v infrastruktuře, které doháníme dodnes. Když se dnes díváme na účty za energie nebo stav dálnic a nadáváme na neschopnost státu, měli bychom si vzpomenout, že obrovská část našeho národního bohatství byla po dvě dekády systematicky odsávána na východ, aniž by nám za to kdokoliv kdy poděkoval, natož zaplatil reparace. Rusko dluh uznalo jen formálně a splatilo ho směšným zlomkem, často formou dodávek zastaralé techniky (např. vrtulníků), zatímco my jsme přišli o biliony.
Otázka do diskuse: Měla by Česká republika i dnes, s odstupem desítek let, symbolicky či právně vymáhat po Ruské federaci (jako nástupci SSSR) odškodné za ekologické a majetkové škody způsobené pobytem okupačních vojsk?
Zdroje:
- Pecka, Jindřich: Sovětská armáda v Československu 1968–1991: Chronologie a souvislosti.
- Zprávy parlamentní vyšetřovací komise pro odsun sovětských vojsk (1990–1991).
