Článek
Krušné hory dnes vnímáme jako krásnou, byť jizvami posetou krajinu, a Jáchymov jako město s temnou aurou lágrů a utrpení politických vězňů. Ale pod povrchem této drsné krajiny leželo něco, co v polovině 20. století mělo cenu zlata, ba dokonce vyšší – uran. Československo disponovalo po druhé světové válce jedněmi z nejbohatších ložisek této strategické suroviny na planetě. V naší realitě se toto bohatství stalo naším prokletím; Sovětský svaz si z Jáchymova udělal svou těžební kolonii a tuny radioaktivního materiálu, které posloužily k výrobě první sovětské atomové bomby, odtud putovaly na Východ prakticky zadarmo, jen za cenu zničeného zdraví našich občanů. Ale co kdybychom v roce 1945 dokázali uhájit svou suverenitu? Co kdybychom se stali pány svého podzemí?
Představme si scénář, kde poválečné Československo, vedené silnou a sebevědomou vládou (třeba v oné masarykovské tradici neutrality), odmítne exkluzivní a nevýhodné smlouvy s Moskvou. Uran by se stal naším největším trumfem na globální šachovnici. V době, kdy Spojené státy rozjížděly svůj jaderný program a svět lačnil po energii, bychom seděli na pokladu. Místo otrocké práce vězňů by v dolech těžily moderní stroje zakoupené za tvrdou měnu a československý uran by se prodával na světových trzích tomu, kdo zaplatí víc. Není přehnané tvrdit, že bychom se stali „Norskem střední Evropy“ dávno předtím, než Norové našli svou ropu. Příjmy z exportu strategické suroviny by mohly financovat nejen poválečnou obnovu, ale i masivní investice do vzdělání, zdravotnictví a infrastruktury.
Tato ekonomická síla by měla i zásadní technologický dopad. S takovými zdroji a tradicí strojírenství by Československo pravděpodobně nezůstalo jen u vývozu rudy. Byla by to přímá cesta k vybudování vlastního, špičkového jaderného průmyslu. První jaderná elektrárna by u nás nestála v Jaslovských Bohunicích až v roce 1972 po sovětském vzoru, ale možná už v 50. letech, postavená na základě vlastního vývoje nebo licencí ze Západu. Československo by se stalo energetickou velmocí, nezávislou na dovozu ropy či plynu z Východu. Levná a dostupná energie by byla dalším impulsem pro průmysl. Možná bychom byli průkopníky v jaderné medicíně či výzkumu, a Škodovka by dnes stavěla reaktory po celém světě jako hlavní konkurent francouzské Arevy či amerického Westinghousu.
Nejvíce provokativní je však otázka bezpečnosti. Stát, který sedí na klíčových zásobách uranu a má vyspělou technologii, by nutně čelil otázce: A co vlastní jaderná zbraň? V neutrálním scénáři, kdy nejsme chráněni deštníkem NATO ani Varšavské smlouvy, by myšlenka „československé bomby“ jako nástroje odstrašení nebyla úplně mimo realitu. Švédsko i Švýcarsko o tom v 50. letech vážně uvažovaly. Pokud by Československo disponovalo byť jen teoretickou schopností vyrobit jadernou zbraň, naše mezinárodní postavení by bylo diametrálně odlišné. Nebyli bychom oním snadným soustem, přes které se v srpnu 1968 převalily tanky, protože riziko konfliktu s jaderně latentním státem je pro každého agresora příliš vysoké.
Samozřejmě, bohatství nerostných zdrojů s sebou nese i rizika – korupci, závislost ekonomiky na jedné komoditě či tlak velmocí, které by se nás snažily ovládnout ne vojensky, ale ekonomicky. Přesto je pohled na Jáchymov prismatem „co mohlo být“ fascinující. Místo symbolu nesvobody to mohlo být místo, odkud vzešlo bohatství moderního, technologicky vyspělého státu. Byli jsme okradeni nejen o tuny smolince, ale především o budoucnost, kterou tento materiál mohl zaplatit. Místo jaderného tygra Evropy jsme se stali jaderným smetištěm sovětského impéria.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že by Československo zvládlo spravovat tak obrovské nerostné bohatství moudře jako Norové, nebo by nás „uranové miliardy“ zkorumpovaly a rozkradly by se stejně, jako se to děje v mnoha jiných zemích bohatých na suroviny?
Prameny:
- Zeman, Zbyněk: Na uranu záleží: Vzestup a pád jáchymovských dolů.
- Kaplan, Karel: Tajný prostor Jáchymov.
- Drábek, Jan: Zatím dobrý (pro kontext doby a těžby).
