Kdyby Dubček zavelel k palbě: Scénář československého odporu proti okupaci

Noc z 20. na 21. srpna 1968 je v naší kolektivní paměti zapsána jako moment absolutní bezmoci. Hřmot těžkých transportních letadel nad Ruzyní, nekonečné kolony tanků v ulicích probouzejících se měst a zmatení, plačící lidé, kteří se s holýma rukama snaží dezorientovaným vojákům vysvětlit, že jde o tragický omyl. Vedení KSČ bylo rychle internováno, armáda zůstala na základě rozkazu prezidenta Svobody v kasárnách a národ se uchýlil k pasivní rezistenci. Ale co kdyby se kolo dějin pootočilo jen o kousek jinak? Co kdyby se reformní křídlo komunistů, vědomo si narůstající hrozby z Východu, psychicky i materiálně připravilo na nejhorší možnou variantu? Československá lidová armáda byla tehdy jednou z nejlépe vyzbrojených a vycvičených v celém východním bloku a představa, že by se aktivně bránila, není z čistě vojenského hlediska žádné sci-fi. Byla by to však noční můra, která by předčila i ty nejčernější sny.

Pokud by v oněch kritických hodinách prezident Ludvík Svoboda (starý válečník, jehož autorita v armádě byla nezměrná) a Alexandr Dubček nalezli odvahu a vydali rozkaz k obraně vlasti, Československo by se během několika hodin proměnilo v bojiště, které by svou brutalitou pravděpodobně zastínilo maďarské povstání z roku 1956. Naše armáda disponovala moderním letectvem, silnými tankovými divizemi a statisíci vycvičených záložáků. Sovětští vojáci, kterým politruci do poslední chvíle lhali, že jedou potlačit hrstku kontrarevolucionářů a budou vítáni chlebem a solí, by náhle čelili organizované a přesné palbě „bratrské“ armády. Prvotní chaos a šok v řadách invazních vojsk by byl obrovský. Hořící tanky T-54 v úzkých ulicích Prahy, Liberce či Bratislavy by nebyly jen ojedinělými incidenty zoufalých jedinců, ale výsledkem systematické protitankové obrany. „Pražské jaro“ by se během jediné noci změnilo v „Pražský oheň“ a svět by v přímém přenosu, skrze vysílání stále ještě svobodného rozhlasu, sledoval regulérní válku uprostřed Evropy.

Je však třeba si nalít čistého, byť trpkého vína – Sovětský svaz by si v kontextu studené války nemohl dovolit prohru. Brežněvova doktrína omezené suverenity byla neúprosná. Po prvotním taktickém překvapení by Kreml nasadil brutální, drtivou sílu, nehledě na civilní ztráty či kulturní památky. Města by byla masivně bombardována dělostřelectvem i letectvem, klíčová infrastruktura zničena. Západ, jakkoliv by nám verbálně a morálně fandil (a možná tajně dodával nějaké zbraně), by pravděpodobně přímo vojensky nezasáhl, aby neriskoval přímý jaderný konflikt se SSSR. Československo by se po týdnech, možná měsíci zoufalých bojů stalo zničenou zemí, spáleništěm ideálů socialismu s lidskou tváří. Výsledkem by nebyla uhájená svoboda, ale okupace mnohem tvrdšího rázu, nastolená přímou sovětskou vojenskou správou, nikoliv „jen“ dosazenými kolaboranty typu Biľaka či Indry. Počet mrtvých by nešel do desítek, ale do desetitisíců, a elita národa by byla buď fyzicky likvidována, nebo by skončila v sibiřských lágrech, nikoliv „pouze“ v kotelnách a maringotkách.

Přesto má tento krvavý scénář jednu rovinu, která nás nutí k nepříjemnému zamyšlení nad naší národní povahou. Pasivní rezistence sice zachránila životy a města, ale zlomila národní charakter na další dvě generace. Následná normalizace přinesla šedou zónu, všudypřítomnou přetvářku, donášení a morální marasmus, z něhož se mentálně vzpamatováváme dodnes. Aktivní ozbrojený odpor, jakkoliv marný a sebevražedný, by vytvořil silný, sjednocující mýtus hrdinství, podobný tomu, jaký si pěstují Finové ze zimní války nebo Poláci z varšavského povstání. Byl by to příběh o tom, že jsme se nedali lacino. Kdo ví – možná by sovětské impérium, vyčerpané a mezinárodně zcela zdiskreditované takovým masakrem uprostřed kontinentu, začalo kolabovat dříve než v roce 1989. Byla by to však cena, kterou by tehdejší lidé, toužící po klidu a troše svobody, byli ochotni zaplatit?

Otázka do diskuse: Byl pro nás „klidný“ život v normalizační šedi a přežití národa lepší volbou, než hrdinský, ale pravděpodobně sebevražedný boj, který by z nás udělal trosky, ale morální vítěze?

Prameny: