Kdyby Masaryk v Moskvě bouchl do stolu a my se stali Švýcarskem Východu

Je červenec 1947 a československá vládní delegace v čele s premiérem Klementem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem sedí v dusné atmosféře Kremlu. Stalin zuří. Československo totiž, jako jediný stát z rodícího se východního bloku, předběžně přijalo pozvání do Paříže k jednání o Marshallově plánu – americké finanční injekci pro poválečnou Evropu. V reálné historii následoval jeden z nejpotupnějších momentů naší diplomacie. Stalin vydal rozkaz „odmítnout“, Gottwald srazil podpatky a Masaryk, ten světák a syn Osvoboditele, se zlomil. Později pronesl onu slavnou, tragickou větu: „Jel jsem do Moskvy jako ministr svobodného státu a vrátil se jako Stalinův pacholek.“ Tímto momentem jsme se sami zamkli do klece na dalších čtyřicet let. Ale co kdyby se Masaryk, známý svou náladovostí, ale i hlubokým humanismem, v té zakouřené místnosti nadechl a řekl prosté „ne“?

Představme si tu elektrizující situaci. Masaryk vstává, dívá se diktátorovi do očí a s klidem anglického gentlemana prohlašuje, že Československo je suverénní stát, který se nenechá vydírat a který americkou pomoc přijme, protože ji jeho lid potřebuje. Gottwald by pravděpodobně na místě zkolaboval hrůzou, ale Stalin, ten pragmatický cynik, by byl zaskočen. Často zapomínáme, že v roce 1947 ještě Sovětský svaz neměl atomovou bombu (tu získal až v roce 1949), zatímco Spojené státy ano. Stalin byl sice krutý, ale nebyl blázen, aby riskoval otevřenou válku se Západem kvůli jedné malé zemi, pokud by viděl skutečně tvrdý odpor. Mohl se zopakovat „finský scénář“ – Stalin by zuřil, vyhrožoval, možná by se pokusil o převrat, ale pokud by vláda v Praze zůstala jednotná a opřela se o slíbené americké dolary a garance, tanky by pravděpodobně nevyjely.

Následky tohoto odvážného gesta by byly pro naši zemi naprosto transformační. Přijetí Marshallova plánu by znamenalo, že československý průmysl, který válku přečkal v překvapivě dobré kondici (na rozdíl od rozbombardovaného Německa či Polska), by dostal masivní kapitálovou injekci a přístup na západní trhy. Místo abychom svůj strojírenský um utápěli ve výrobě nekvalitních produktů pro východní trh, konkurovali bychom přímo zotavujícímu se Bavorsku či Rakousku. Plzeňská Škodovka by nebyla jen výrobcem lokomotiv pro Sibiř, ale globálním hráčem na úrovni Siemensu. Baťa by ze Zlína dál řídil světové obuvnické impérium. Životní úroveň by v padesátých a šedesátých letech nerostla hlemýždím tempem, ale raketově, podobně jako v sousedním Rakousku, které se z chudé alpské republiky vypracovalo mezi nejbohatší státy světa.

Politicky by to byla nesmírně náročná „hra nervů“. Komunisté by se nevzdali snadno. Gottwald by se pravděpodobně pokusil o násilný puč mnohem dříve a s větší brutalitou, podporován agenty NKVD. Zde by však sehrál roli onen „charakter“. Pokud by demokratické strany (národní socialisté, lidovci, sociální demokraté) viděly, že Masaryk a Západ stojí pevně, neustoupily by v únoru 1948 tak zbaběle. Došlo by možná k vnitřním nepokojům, stávkám, možná i ke krátkému, ostrému konfliktu, ale s vizí prosperity na dosah ruky by se většina národa, která v roce 1946 volila komunisty spíše z vděku Rudé armádě než z touhy po totalitě, přiklonila k demokracii. Československo by se stalo jakýmsi „Švýcarskem Východu“ – nárazníkovým státem, možná vojensky neutrálním (jako Finsko či Rakousko), ale ekonomicky a kulturně pevně ukotveným na Západě.

Nejzajímavější je však dopad na naši národní duši. Vítězství v této „studené válce o charakter“ by z nás smylo stigma malosti. Nebyli bychom národem, který „přežije všechno tak, že se ohne“, ale národem, který si svou svobodu vyvzdoroval tváří v tvář největší tyranii své doby. Praha by nebyla oním šedivým, smutným městem, které v 70. a 80. letech chátralo pod lešením, ale zářící, sebevědomou metropolí, kde se (stejně jako ve Vídni) setkávají špioni, umělci a byznysmeni z celého světa. Jan Masaryk by nezemřel pod oknem Černínského paláce, ale dožil by jako uctívaný státník, který jedním slovem změnil mapu Evropy. Je to krásná představa: český lev, který se nenechal ochočit medvědem, ale raději se naučil obchodovat s orlem.

Otázka do diskuse: Myslíte si, že by Stalin skutečně riskoval válku se Západem, kdybychom v roce 1947 Marshallův plán přijali, nebo byl strach našich politiků zbytečný a přeceněný?

Zdroje