Článek
Byl horký srpen roku 1278 a na vyprahlé pláni u rakouské vesnice Dürnkrut se schylovalo k bitvě, která měla na staletí určit osud střední Evropy. Na jedné straně stál Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“, vládce mocného soustátí sahajícího od Krkonoš až k Jaderskému moři. Proti němu stál Rudolf Habsburský, chudý hrabě, jehož rod byl tehdy jen jedním z mnoha ambiciózních klanů. Všichni víme, jak to dopadlo. Zrada české šlechty, smrt krále v prachu bitevního pole a nástup habsburské dominance, která nás nakonec pohltila. Ale co kdyby se štěstěna v onen osudný den přiklonila na stranu českého lva? Co kdyby těžká jízda železných pánů nerozdrtila Rudolfovy šiky, ale naopak – Rudolf by padl a Přemysl by triumfoval? Byla to chvíle, kdy jsme byli krůček od toho stát se evropskou supervelmocí.
Pokud by Přemysl Otakar II. zvítězil, geopolitická mapa kontinentu by se otřásla v základech. Rod Habsburků, který v reálné historii sňatkovou politikou a válkami ovládl polovinu světa, by pravděpodobně zmizel v propadlišti dějin jako bezvýznamná epizoda. Vídeň by se nestala onou císařskou metropolí plnou barokní nádhery, ale zůstala by provinčním městem ve stínu Prahy. Právě Praha by se stala nezpochybnitelným centrem Svaté říše římské. Přemyslovci, nikoliv Habsburkové, by drželi titul římských císařů. Český živel, podpořený touto prestiží, by v prostoru Dunaje nehrál druhé housle, ale byl by kulturním a politickým hegemonem. Němčina by samozřejmě nezmizela, ale čeština by se stala jazykem diplomacie a dvora, podobně jako jím byla později francouzština.
Je fascinující domýšlet důsledky pro naši národní mentalitu. Dnes často trpíme syndromem malého národa, který se musí neustále bránit vlivům zvenčí a který se definuje vymezením „proti Němcům“. V tomto scénáři bychom však my byli tou silou, která určuje pravidla. Nebyli bychom „mostem mezi Východem a Západem“, po kterém se jen šlape, ale byli bychom pilířem. Husitství, pokud by vůbec vzniklo, by v silné a sebevědomé říši možná nemělo charakter zoufalé revolty proti celému světu, ale spíše charakter anglikánské reformace – vzniku národní církve shora, řízené silným panovníkem. Vyhnuli bychom se traumatům Bílé hory i třicetileté války, protože by nebylo koho svrhnout – trůn by byl náš, domácí.
Samozřejmě, realismus nás nutí k obezřetnosti. Přemysl Otakar II. nebyl lidumil, byl to tvrdý pragmatik a autokrat, který měl mnoho nepřátel i doma (vzpomeňme na Vítkovce). Udržet tak obrovské impérium, sahající od Baltu (kam Přemysl mířil svými křížovými výpravami) až k Jadranu, by vyžadovalo obrovské úsilí a možná i brutalitu. Je možné, že by se „Velké Česko“ časem rozpadlo pod vlastní vahou, podobně jako jiné říše. Ale ten zásadní rozdíl by zůstal – naše historická paměť by neobsahovala oněch 300 let „Temna“ a podřízenosti Vídni. Byli bychom národem s imperiální minulostí, podobně jako Britové nebo Francouzi. Možná trochu arogantní, možná příliš hrdí, ale rozhodně ne ustrašení.
Při pohledu na dnešní mapu Evropy a naši pozici v ní je tato představa téměř bolestná. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi vítězstvím a totální prohrou. Stačilo, aby v onen srpnový den roku 1278 zafoukal vítr jinak, aby Milota z Dědic nezaváhal (či nezradil), a dnes bychom možná nejezdili za prací do Německa, ale Evropa by vzhlížela k Praze jako k přirozenému vládci regionu. Je to sen o Čechách, které nejsou obětí dějin, ale jejich architektem. Sen o králi, jehož ambice nebyly zničeny, ale naplněny, a který z nás mohl učinit národ vládců, nikoliv poddaných.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že bychom jako národ zvládli roli velmoci a vládli spravedlivě i okolním národům, nebo je naše „malost“ a švejkovství přirozenou obranou, bez které bychom se jako imperiální vládci zničili sami?
Prameny:
- Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků.
- Vaníček, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III.
- Bobková, Lenka: 7. 4. 1348 – Ustavení Koruny království českého (kontext moci).
