Článek
Když dnes procházíme kolem majestátních sálů Pražského hradu, bereme jako samozřejmost, že v nich úřaduje prezident v obleku, volený (ať už parlamentem či lidem) na dobu určitou. Republika je pro nás synonymem demokracie a svobody. Málokdo si však uvědomuje, že v hektických dnech října 1918, kdy se rodil nový stát, nebyla republikánská forma vlády zdaleka takovou samozřejmostí, jak se nám ze školních lavic zdá. Mnozí „otcové zakladatelé“, včetně samotného Karla Kramáře, a zpočátku dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk, uvažovali v intencích monarchie. Hledal se jen někdo, kdo by si nasadil Svatováclavskou korunu. Co kdyby tehdy dějiny zabočily jinam a my jsme se nestali republikou, ale Českým královstvím pod vládou britské dynastie?
Tato představa zní jako z pohádky, ale měla reálné geopolitické obrysy. Vznik republiky byl do značné míry „nouzovým řešením“, vynuceným tím, že habsburský dům byl zdiskreditován válkou a Romanovci v Rusku byli vyvražděni bolševiky. Zraky českých monarchistů se proto upíraly k Londýnu. Horkým kandidátem na český trůn byl princ Artuš, vévoda z Connaughtu, syn královny Viktorie. Představme si scénář, ve kterém by britská diplomacie, toužící po silném vlivu ve střední Evropě, tuto nabídku přijala. Do Prahy by nepřijel „tatíček Masaryk“ v klobouku, ale král Artuš I. Český, doprovázený leskem jedné z nejmocnějších dynastií světa. Československo by se stalo konstituční monarchií britského střihu, stabilním ostrovem tradice v rozbouřeném moři poválečné Evropy.
Dopad na naši politickou kulturu by byl nesmírný. Prezidentský systém, jak ho známe, v sobě nese neustálé pnutí – prezident je sice formálně nadstranický, ale vzešel z politického boje a má své sympatie. Král by byl jiný. Byl by symbolem kontinuity, nedotknutelnou ikonou stojící nad hašteřením politických stran, svorníkem, který drží pohromadě Čechy, Němce i Slováky ne silou mandátu, ale silou tradice. Politické krize první republiky, které často řešila „Hradní politika“, by se odehrávaly na půdě parlamentu, zatímco panovník by, podobně jako v Británii či Skandinávii, pouze moderoval a uklidňoval. Možná bychom byli ušetřeni onoho nešvaru „mesianismu“, kdy od každého nového prezidenta čekáme zázraky.
Nejsilnější argument pro monarchii je však ten zahraničně-politický, a při jeho domýšlení až mrazí. V roce 1938 stál Adolf Hitler proti „malému, otravnému Československu“, kterému vládli „benešovští demokraté“, jimiž pohrdal. Kdyby však na Pražském hradě seděl bratranec britského krále Jiřího VI., situace by byla dramaticky odlišná. Útok na Československo by nebyl jen lokálním konfliktem, byl by přímým útokem na britskou královskou rodinu. Chamberlain by si v Mnichově jen těžko mohl dovolit obětovat zemi, kde vládne člen Windsoru. Britská veřejnost, citlivá na osudy svých princů, by pravděpodobně donutila vládu k tvrdšímu postoji. Je dost možné, že Hitler by si netroufl riskovat válku s impériem kvůli „rodinnému sporu“.
Samozřejmě, je tu i druhá strana mince. Monarchie je nákladná, pomalá a pro rovnostářskou českou povahu, vychovanou husitstvím a sokolským bratřím, možná těžko stravitelná. Vidět českého dělníka, jak se klaní šlechtici, je představa poněkud bizarní. Masarykova republika nám dala občanské sebevědomí, pocit, že „každý může být prezidentem“. Ale při pohledu na stabilitu Dánska, Norska či Británie se nelze ubránit otázce, zda jsme s tou republikou nevylili s vaničkou i dítě. Zda jsme výměnou za občanskou rovnost neztratili kotvu, která by nás v bouřích 20. století udržela na místě lépe než křehké instituce mladé demokracie.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že by pro nás bylo v roce 1938 záchranou, kdyby na českém trůně seděl člen britské královské rodiny, nebo by nás velmoci obětovaly bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě?
Prameny:
- Pernes, Jiří: Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526–1918 (kontext monarchismu).
- Klimek, Antonín: Boj o Hrad.
- Články „Kandidáti na český trůn“ v historických časopisech (např. Dějiny a současnost).
